Hrát si s panenkami Barbie mě začalo opravdu bavit až ve chvíli, kdy jsem dostala Kena. A rozkládací gauč.
"Netlacte se! Na vsechny se dostane!" Ten, kdo vymyslel tu kultovní dlouhonohou prsatou panenku, byl bezesporu génius. Ten, kdo k ní stvořil Kena, byl zase zákeřné prase! Dát holčičkám na prahu puberty do rukou něco takového (byť s plastovým spodním prádlem, pardon, plastovým pásem cudnosti) hraničí s ohrožováním mravní výchovy mládeže. Ba co hraničí - je to přímo zářný příklad! A co teprve všechno to příslušenství? Manželské postele, rozkládací gauče, kozačky, sexy sukýnky z latexu, pouta, bičíky... ne, pravda, to už přeháním. Fakt je ale ten, že většina dnešních bárbín je oblečená v něčem, co se nápadně podobá pracovnímu oděvu laciných striptérek. No a jak to ten Ken má potom vydržet? To se má jako s tou topornou paní vodit za ruku, když jí šatičky pořád vyjíždí až k pasu?
Dlouhonohých prsatých panenek jsem měla jako malá hodně, ale nikdy jsem nechtěla být jako ony. Jen si to představte - mít bombarďáky z plastu, které si nikdy nemůžete sundat, věčný křečovitý úsměv (úplně jako Joker) a vlasy, které nedorostou, když je ostříháte. Fakt blbý! Myslím, že zdaleka na všechny holčičky chtějí být jako bárbíny. Rozhodně se ale všechny chtějí vdát za chlápka, jako je Ken...
Ken je absolutní ideál. Je akorát vysoký (v poměru k Barbie - a to i včetně podpatků!), akorát svalnatý, akorát vlasatý (neberu v potaz zastaralé typy s plastovou helmou), akorát mužný, akorát hezký, stále mlčí a je z plastu. Navíc si ho můžete libovolně oblékat podle svého vkusu (přičemž vůbec neprotestuje) a ohýbat v kolenou až o 30 stupňů!!! No neberte to! (Pravda - ohýbat v kolenou by se mohl trochu víc, s tímhle materiálem žádné extra akrobatické pozice z kamasútry vytvořit nelze. To ale hravě dohoní Barbie gymnastka!)
Kdysi se v holčičkách pěstovala iluze, že si je jednou, jako zakleté princezny, vyzvedne krásný princ na koni, v nejlepším případě bílém, předloží výpis z katastru hradů a bude svatba. Dnes se zase podporuje vědomí, že ideálního chlapa můžete koupit v supermarketu. Včetně hradu, růžového kabrioletu a svatebních šatů. A hle - ono to nejde! Poflakujete se mezi regály, mrazáky, stojany a nikde nic. Maximálně vás osloví nějaký zoufalec, jestli nevíte, kde mají žárovky.
Zkrátka - sehnat Kena není taková sranda, jak se zdálo, když vám bylo jedenáct. Kolikrát se stane, že v honbě za tím pravým (jediným, od Mattela...) projdete všechna růžová zákoutí ve městě a nakonec zůstanete sama. Jen vy, vaše toporné tělo, křečovitý úsměv a plastový pás cudnosti. (Mimochodem - buďme za něj rády! Kdyby měl Mattel propracovanější detaily, možná bychom měly přehnané představy i v dalších partiích...)
Ale chceme vlastně žít s Kenem? S kusem gumy, který může dát lidské teplo jen když na něj dostatečně dýchnete? S chlapíkem z plastu, který mlčí, nereptá, neotravuje a neschovává včerejší ponožky po bytě?
