Nedávno mi došlo, že abnormální množství mých přátel právě zažívá nějakou velkou lásku. Bohužel objekt jejich zájmu je zadaný. A paradoxně většinou také oni sami.
"Ty blbecku, copak si myslis, ze kvuli tobe opustim toho idiota?!"
Logické řešení takové situace by mělo být to, že odejdou ze svého vlažného vztahu a vrhnou se do náruče svého osudového protějšku. V některých případech to sice bývá o něco složitější, protože mírně překáží jistý zlatý kroužek na prsteníčku. Ale co ti ostatní? Proč mladí lidé, kteří by se měli nevázaně bavit, dokud to jde, pěstují něco jako „zajišťovací vztahy“? Proč mají potřebu mermomocí někoho mít, jen aby (proboha!) nebyli sami, když náhodou nebude na obzoru žádná velká láska?
Když se s takovými lidmi bavím, překvapí mě, že na svých partnerech jaksi nemohou najít nic pozitivního. Z rukávu sypou jednu věc, která jim vadí, za druhou a když se jich náhodou pokusíte zeptat, proč s osobou vlastně jsou – neví. Nebo vás odbudou nějakou naučenou frází. Jistě, možná mi namítnete, že před milenkami se oficiální přítelkyně jednoduše nevychvalují. Ale věřte tomu nebo ne, já nebývám vždy jen milenka. A dokonce někdy jsou ti lidé i ženského pohlaví. (Ano, vidíte správně! Střílím do vlastních řad!)
Po takových rozhovorech většinou odcházím zmatená. V mém světě buď s někým jste, protože s ním chcete být, nebo nejste. Jednoduché. Dobře, jsem ještě schopná pochopit, že s někým jste, když zrovna nikdo jiný lepší není na obzoru. Ale co když údajně je? Co když básníte o někom a přitom oficiálně je vaším partnerem někdo jiný? Proč to prostě nerozseknete a nejdete za svým srdcem? (Odpusťte to kýčovité sousloví…)
Nedávno mi bylo vysvětleno, že podobné duální vztahy jsou čistě pragmatickou záležitostí. Postižené osoby si pěstují oficiálního přítele nebo přítelkyni aby takzvaně „někoho měli“. Ano, to chápu. Občas ale logicky nastane situace kdy „vzplanou“. Přestože jim v těle víří hormony, mají už s podobnými záležitostmi své zkušenosti, takže zachovají chladnou hlavu i vztah se slečnou „oficiální“. Vědí, že všechno může pominout stejně rychle, jako začalo a proč si kazit vyhlídky na dlouhodobý vztah nějakou trapnou poblázněností? Užívají si sex, plánují rodinu, jsou šťastni a nakonec se zase vrátí ke svému nudnému, dávno vyčpělému, běžnému svazku. Jistě, zní to logicky a v podstatě správně – ale ne, když je váš „oficiál“ neperspektivní ňouma, se kterým si narozdíl od „žhavého“ nedokážete budoucnost vůbec představit. Proč je tak důležité „hlavně někoho mít“?
Občas, většinou po rozhovoru s podobně postiženým člověkem, si říkám, jestli bych si i já neměla pořídit nějakého „zajišťovacího partnera“. Naštvalo vás slovo „pořídit“? Myslíte si, že beru vztahy moc konzumně? Ale copak v takovýchto vztazích jde ještě o nějakou lásku? To už víc citu bylo v manželstvích domluvených od kolébky. Raději si nechávám volný prostor pro případná vzplanutí – nemám přeci zapotřebí mít někoho, kdo mi bude většinu času neskutečně vadit. Jistě – občas to bývá nepraktické a nepohodlné, občas musím narychlo shánět nějakého společníka, ale rozhodně mi to stojí za ten emocionální klid, který si mohu po zbytek doby užívat.
