Nevím, kdo rozšířil ten blud, že právě náš partner je člověk, který nás zná nejlépe. Ve skutečnosti je právě on tou jedinou osobou, která nás nezná vůbec...
"...ale pod vodu s tebou nejdu, rozmazal by se mi makeup!!! "
Pokud nám na někom záleží, záleží nám také na tom, aby o nás dotyčný věděl co nejméně pravdy. Obouváme kecky (i když naše achylové šlachy protestují a chtějí alespoň malý podpatek), zatajujeme své pravidelné návštěvy ujetých tanečních klubů (ve kterých frčí Michal David) a na společných nákupech plníme košík výrobky „bio“ a „muesli“ (i když si normálně kupujeme hlavně čokoládu, chipsy, vajíčka a špek). A pak nás to přejde. Jednoho dne se vzbudíme a máme chuť na hemenex. Image bio-ženy je rázem v háji. Konečně můžeme být samy sebou... Opravdu?
Muži si myslí, že jsme éterické bytosti. V rámci naší přirozené starosti o jejich duševní zdraví (aby je, chudáčky, nepoložilo, že jsme lidé stejně jako oni) je v tom ještě hloupě utvrzujeme. Desítkami akrobatických pozic, vychytáním správného úhlu a tunami toaletního papíru se je snažímě přesvědčit, že na záchod chodíme obdivovat dlaždičky. Důmyslně upravenou ofinou přes půlku obličeje maskujeme pupínek velikosti mexického dolaru. Vstáváme o půl hodiny dříve, jen aby nezjistili, že (na rozdíl od hereček ve filmech) my na sebe tu hezkou holku musíme ráno namalovat...
Kreativita žen nezná mezí. Žijeme v permanentním stresu, kdy náš vyvolený zjistí, kdo ve skutečnosti jsme... A jak vypadáme...
Jedna má bývalá kolegyně každý den cestou z práce kupovala jídlo „take away“ v přilehlé restauraci. Doma ho nenápadně nainstalovala na talíře a úspěšně tak udržovala svého partnera v iluzi o svém kuchařském umění. Partner byl několik měsíců rád, pak ztloustl, vynadal jí a odešel. Stála ta její námaha vůbec za to? Nebylo lepší ukázat mu, kde je lednička a nechat ho (i jeho hlad) osudu?
Stojí muži vůbec o naši dokonalost? Neděsí je supermilenka spojená se supermatkou a supermodelkou stejně jako nás svalnatí intelektuálové se zlatou kreditkou?
Jistě, určitě je fajn, když to dáte dohromady s někým, kdo má stejné záliby jako vy. Co když vás ale pozve váš horolezec na skály dřív, než mu stačíte prozradit, že ve skutečnosti trpíte závratí? Nechcete se přeci jako ortodoxní punkerka probrat uprstřed představení v opeře, že?
Já tedy ne! Takže jen tak pro pořádek, pánové, abyste věděli – Pána prstenů jsem nikdy nečetla, lyžovat mě nebaví, saláty mi nechutnají a Tarantina nesnáším!!!
I když – Hanebný pancharti byli docela dobrý...
