Nemusíte být zrovna abnormálně promiskuitní postava komediálního seriálu, abyste se čas od času neprobudili v cizí posteli. Nazí. S vyděšeným výkřikem při pohledu na svého spolunocležníka…
"No co myslis?! Taky nejsi po ranu zadnej krasavec!"
Občas se prostě stane, že mozek vypne. Buňky, které měly myslet, jsou zadupány do šedé kúry buňkami, které chtějí za každou cenu zjistit, co má ten sexy blonďák pod trenkami… A v nejlepším případě to také vhodně použít. Nic na tom, že nebylo v plánu spát kdekoliv jinde, než doma, že s sebou zrovna nemáte kartáček na zuby ani fén a že zítra musíte ukrutně brzy vstávat, protože je pracovní den. Zlé zákeřné sexuchtivé buňky vás ovládnou. Ovládnou i blonďáka, který se bude opravdu vehementně snažit rozedřít do krve vaše záda o nejbližší dům, zatímco budete čekat na noční taxi… A řešit otázku: „Ke mně nebo k tobě?“ Život nadržených mozkových buněk ale není zvlášť dlouhý. Většinou trvá jen do prvního orgasmu. Ve výjimečných případech do toho druhého. Pak už vám společnost dělá zase jen šedá realita. A blonďák…
S realitou se do myšlenek vrátí i racionální uvažování a praktičnost. Kde máte kabelku? Na kolikátou si nařídit budík na telefonu? Vezmete si do práce taxi nebo pojedete tramvají? Jezdí někde v okolí vůbec nějaké tramvaje? A kde to vlastně jste? Máte odejít hned nebo zůstat do rána? Nebude působit blyštivý topík s minisukýnkou v kanceláři nepatřičně? Nevím, co se honí v hlavě mužům, nejspíš ale něco podobného. Občas je totiž vídám, jak se za neskutečného hluku snaží uprostřed noci „neslyšně“ vyplížit z mého bytu…
Až do rána zůstáváme jen s lidmi, na kterých nám záleží o něco víc, než bývá při lásce na jednu noc obvyklé. Také s těmi, kteří mají neskutečně pohodlnou postel, velkou koupelnu, auto, kterým nás ráno odvezou do práce (nebo kamkoliv), soukromou pekárnu s čerstvým pečivem k snídani… Nebo třeba jen bydlí moc daleko od místa, kam se potřebujeme dostat, případně nás opili natolik, že bychom se nedostali domů, ani kdyby to bylo ve vedlejší ulici.
A to je další věc – jak je známo, alkohol a hormony zkreslují vnímání světa. Potažmo osob opačného pohlaví, takže i těch, které se snažíme bacit po hlavě nějakým dobře mířeným flirtem a následně je odtáhnout do pelíšku. Může se tak snadno stát, že se probudíme vedle někoho, koho bychom raději neznali. Případně koho známe až moc dobře a vůbec netušíme, jakým nedopatřením teď leží vedle nás, objímá nás svou chlupatou rukou a jehož trenýrky visí dost neesteticky na klice od dveří. Znáte ty situace, kdy ležíte naznak v posteli, snažíte se hýbat jen velice úsporně a přitom zjistit, kdo ten vedle vlastně je? Je to vůbec muž? Znáte ho? Je nahý? Měla jsem s ním něco? Bože, není to snad můj šéf??? Postupně (když se vám podaří uniknout z milovníkova sevření, hystericky posbírat své svršky a utéci z pokoje) se začínají vybavovat všechny detaily uplynulé noci! Budou se promítat ve vaší hlavě ještě celý den a určitě se párkrát otřesete – otázkou je jen, jestli vzrušením, trapností nebo hnusem…
Probuzení prostě občas bývají horší, než noční můry. Proberete se, ještě ovšem nehodláte otevřít oči, otočíte se pod peřinou a najednou vám to dojde! Ne, tohle není mé saténové povlečení! Tohle je nějaká hnusná čínská bavlna! A proč na sobě nemám své flanelové pyžamko? Proč na sobě, sakra, nemám vůbec nic?!
