Mám ráda rodiče. Své! Ale slavnostní představení rodičům partnera mi vždy nahánělo husí kůži. Potencionální tchýně čekající na každý můj chybný krok nebo pohyb a obstarožní chlápek, co mi nepokrytě zírá na nohy i když je tu možnost, že brzy budu součástí jeho rodiny. Hrozné!
"...a ta pitoma holka si ho chce vazne vzit!"
Pravda je taková, že většina rodičů (sester, bratrů...) nejspíš není takovými démony, za jaké je mám. Věřím, že to mohou být docela fajn lidé. Ale stejně z nich mám hrůzu. Neskutečnou. Někde uvnitř vím, že je jim srdečně jedno, jestli mám na čele pupínek, dvakrát jsem se přeřekla a osladila si zelený čaj. Pro mě jsou ale něco jako maturitní komise - banda zákeřných existencí, které si sepisují seznam mých chyb, aby ho slavnostně předali mému vyvolenému.
Nikdy jsem nepochopila mé kamarádky, které si po měsíční známosti začaly tykat se svou pseudo-tchýní, chodit k ní na kafčo a dobrovolně se účastní rodinných oslav JEHO rodiny. A už vůbec nechápu ty, které to s dotyčným nemyslí nijak zvlášť vážně a stejně se úmyslně infiltrují do rodiny. Proč? Proč si zbytečně zamilovat "maminčiny koláče", když vím, že za pár měsíců pro mě budou stejně nedostupnou lahůdkou jako zmrzlina na poušti?
Nejbližší přátelé, zvlášť ti typu "Franta ze základky", jsou pro mě obdobně děsivou záležitostí. V duchu si říkám něco jako: "Bůh ví, kolik holek už tihle viděli," a za každým jejich úsměvem vidím výsměch typu: "Chudák holka neví, do čeho jde!" Naštěstí těmhle, narozdíl od rodičů, jsem ale většinou dost jedno. Někdy až moc. Zapomenou mé jméno , už když stojím na rohožce.
Přesto mám (trošku sadisticky) představování JEHO blízkým docela ráda. Když pominu stres ze vhodnosti oblečení i chování, dozvím se totiž o něm tolik věcí, kolik bych se například z googlu nikdy nedozvěděla!
