V dnešní době si už nikdo nebereme svou první lásku ze školky a právě proto se nám časem nahromadí slušná skupinka osob, které můžeme hodit do škatulky „ex“. Ať už jsme s nimi sdíleli postel šest let nebo jeden den, jsou to přízraky, které nás děsí.
"...a verila bys, ze ma doktorat z filozofie?"
Není k vzteku, že většina bývalých partnerů a milenců vypadá tak úžasně a má se tak báječně? A není to divné? A co my? Nezamlčujeme prohry a nemaskujeme vizuální nedostatky, když se máme střetnout s nějakým naším „ex“? Nechceme být dokonalé? Ať vidí, blbeček, o co přišel!
Setkání s jakýmkoliv bývalým (ano, i s bývalým kolegou či šéfem) nikdy není zrovna ukázkou upřímného jednání. Muži šetří celý měsíc, jen aby mohli zaplatit opulentní hostinu pro dva. Množství zkrášlovacích procedůr, které ženy před takovou schůzkou podstupují, se podobá vyvrcholení boje o korunku Miss. A to ještě minimálně Miss Universe! Vzájemné předhánění se v popisování (a přifukování) úspěchů či kvalit současných partnerů je už věc zcela normání.
Nedávno jsem byla nechtěně vtažena do podobné konfrontace. Na večírku se „náhodou“ potkali dva bývalí partneři. (Ano, šlo o takovou tu „náhodu“, jako když přijdete do baru, kde obsluhuje váš idol a když zcela nečekaně přijde s koktejlovým lístkem k vašemu stolu, uvítáte ho slovy: „Co tady děláš? To je ale náhoda!!!“) Oby byli „očividně“ nepřipravení... Ona měla dvě hodiny starý účes a luxusní střevíce na dvaceticentimetrovém podpatku, on po boku prsatou blonďatou kolegyni (která je sice na holky, ale to nemusí nikdo vědět). A mezi tím já, která je znám. Oba. Nestačila jsem se divit, jak se z nezaměstnané fluktuantky rázem stala úspěšná manažerka s velkou šancí na postup a jak se z jeho smradlavé garsonky úplně na periferii stal pěkný malý byteček skoro v přírodě. Prsatá blondýna po jeho boku se na mě ušklíbla zrovna ve chvíli, kdy mluvil o tom, jak je spokojený ve firmě. Asi chtěla naznačit, že pěkně kecá.... Nebo že se jí líbím. To je trochu sporné...
Když si hrajeme na někoho kým nejsme při lovu nové oběti našich vztahových spárů, to není nijak zvláštní. Proč to ale děláme i kvůli někomu, kdo perfektně zná každou pihu na našem těle? Možná i tu, o které sami nevíme? Proč chceme ukázat, jací jsme frajeři? Jak všechno zvládneme a svého „ex“ na nic nepotřebujeme? Proč třeba naopak nechceme vypadat jako chudáčkové, kterým se nedaří a bez svého bývalého si nevíme rady se životem, natož se smontováním švédské skříně?
Některé své bývalé partnery a milence potkávám téměř každý den, jiné jednou za rok. Všichni jsou stejní. Všichni přede mě vykládají vysokoškolské tituly, fotky sexy přítelkyň a zlaté kreditky jako pokerový „Full House“. A já zas do jejich teritoria chodím jen s dokonalým makeupem. Před časem jsem viděla jednoho svého milence. Prvně od chvíle, kdy opustil mou ložnici. Vypadal hrozně a vůbec se mu nedařilo. Přiznal se, že nikdy už nezažil to, co zažil se mnou. Myslela jsem, že budu šťastná! Že konečně nebudu žárlit na jeho nový život a škuat si vlasy, proč s ním nejdu k oláři já, ale ta čubka! Nic z toho se nestalo. Byla jsem na sebe naštvaná. V mé škatulce „ex“ byl jeden nekvalitní kousek...
Uvědomila jsem si, že všechny ty pohádky o báječném životě a úžasném úspěchu, které vyprávíme našim bývalým a které oni vyprávějí nám, slouží ke zvyšování sebevědomí. Ano, jasná věc. Paradoxně ale ne sebevědomí mluvčího, ale toho druhého. Právě ten může být totiž pyšný, že s touto osobností strávil den, noc, týden nebo několik let. Že objevil tuto femme fatale nebo tohoto alfa-samce pro davy fanoušků. Že má na to ulovit jen samé dobré kousky!
Chcete být pro své "ex" dokonalí? Já ano! Jestli chcete, dejte mi hlas v soutěži Bloger/-ka roku ať vidí, že nejsem žádné bloggerské "B"čko...
