„Umřely nám děti!“ volaly holčičky vesele. Předtím je ještě stačily nakrmit rozcupovaným toaletním papírem a naplácat jim na bakelitové prdelky. „A teď půjdeme do kina,“ usadily se na gauč před zhasnutou obrazovku. Chvíli naprázdno komíhaly nohama, pak se mladší holčička zeptala: „Kam jedem?“ „Do Brna,“ odpověděla starší bez zaváhání. „Hyjééé!“
Naposled jsme si takhle hrály s Evou, když nás po maturitě pozvala do víkendového domu, jehož dvanáctinu zdědila.
Do noci jsme tlachaly, kouřily a pily vavřince, zatímco Evina teta Elvíra, které patřila jiná dvanáctina, pronášela všelijaká moudra, jako třeba že ryba a host třetí den smrdí.
Ve dne jsme si hrály. Eva naložila Ivanu do dvoukoláku a odvezla ji jako k doktorovi:
„Dobrý den, pani, tak co vás trápí?“
„Dítě má záduchu a něco na uchu.“
Bylo nám osmnáct a hrály jsme si, že si hrajem.
Potom jsme sousedce čmajzly slepici, ve sklepě ji zavraždily, vykuchaly, oškubaly, ale nejedly, protože to už nebyla sranda, ale tak trochu vražda. Naštěstí o tom Elvíra dodnes nemá páru.
Dva roky nato jsme v Evině dvanáctině strávily léto se Zuzanou a miminy. To moje celé dny prořvalo, potichu bylo jenom v kočáře, když se s ním hrubě drkotalo po trávníku, a zahrada tím pádem vypadala jak po hluboké orbě.
Když se mě prodavačka v místní sámošce zeptala: „Co si dáte, pani?“ nebylo to už jako, ale pořád ještě to bylo hrozně srandovní.
Tenkrát v třiaosmdesátém vypuklo létu už v půlce dubna a my jsme se celý červenec jenom modlily, aby zapršelo. Když konečně jednou večer přišla bouřka, strhaly jsme ze sebe šaty a vyběhly do zahrady. Nad hlavou nám divoce hřmělo a lítaly blesky a teta Elvíra kroutila pohoršeně hlavou, že trojčíme nahaté mezi záhony mrkve.
Od té doby jako by šlo čím dál víc do tuhého. Ne že by se kolem pořád nehrály všelijaké hry. Obvykle jsou taky jenom jako, zároveň ale mají nepříjemně opravdové důsledky, a já se proto radši vždycky rovnou zapikám.
Stýská se mi po lehkosti. Občas se ke mně na chvíli vrátí třeba ve snu, když se vznesu nad krajinu, a nebo když se přiopiju rumem. I při vymýšlení příběhů se mi vrací, jenom si to občas kazím ctižádostí.
Ty dvě holčičky tenkrát do Brna vůbec nedojely. Ale když se vrátily domů, čekalo je báječné překvapení. Zatímco byly v kině, narodily se jim nové děti.
