Po ránu bylo ještě teplo, ale během dne se zatáhlo, rozpršelo a vítr zchladil vzduch skoro o deset stupňů. Cestou k metru jsem u stánku uviděla šedivé sáčko za tři stovky. V letu jsem se do něj navlékla, utrhla cenovku a upalovala do podzemí. Slíbila jsem totiž Renče, že si přijdu poslechnout, jak její kamarád předčítá ze své fungl nové knížky. I s Renčou, která přišla pozdě, nás bylo dohromady jedenáct. Autor byl dvanáctý. Židlí bylo šest. Předčítal klidným hlasem, občas naprázdno polkl, když mu vyschlo v ústech, a já se bála zavrtět, protože jsem si k sezení vybrala křehký regál s knihami. Potom jsme zatleskali a šli s Jardou na pivo.
„Obdivuju, že se takhle dokáže postavit před lidi,“ řekl Jarda.
„Moc nás tam nebylo.“
„Prej poslal pozvánku asi osmdesáti známým. Já ale myslím, že nás bylo tak akorát.
Taky budem muset něco svolat,“ zabořil nos do půllitru. „Když mi teď vyjde ta sbírka básní.“
„Kde to chcete udělat?“
„Asi tady,“ ukázal palcem k zemi.
„Kolik je dole židlí?“
„Hodně," stáhl hlavu mezi ramena. „Se bojim, aby nepřišlo moc lidí.“
Já se taky trochu bojím.
Když jsem byla malá, přála jsem si být jako Arsene Lupin, lupič gentleman. Aby se o mě vědělo a zároveň aby nikdo netušil, že jsem to já. Snila jsem o tajné slávě. Jenomže občas se člověk musí postavit za to, co udělal.
Začátkem prosince by měla být hotová moje druhá knížka. Je v ní zas Anča ze Skládky a další známí, které mám ráda. Uděláte mi radost, když to se mnou přijdete oslavit.
Na 15. prosince jsem od sedmi zamluvila Woodoo bar na Žižkově v Bořivojově ulici.
Někdo tam snad kousek z knížky přečte. Já to nebudu, protože ráčkuju, zato vám ale upeču sekanou. A když všechno klapne, zahraje rocková kapela.
I tenhle pátek si obléknu své literární sáčko za tři stovky, protože jdu zas na nějaké čtení. To si pište, že spočítám, kolik tam budou mít židlí. Ve Woodoo je jich určitě dost pro všechny.
