Když byla maličká, mluvila hlubokým hlasem:„Co tomu žeknou lidi?" točila se před zrcadlem, jak se snažila zahlédnout v nových šatičkách i zezadu.Když musela o pár let později do školy, snášely jsme odloučení těžko:„Chtěla bych mít v lavici tvojí hlavu a o přestávkách se s ní mazlit," přála si basem.
Ovšem od té doby, co se odstěhovala do Anglie, jí hlas poskočil o oktávu výš.
„Vy jste blbí," hájí se, když se jí posmíváme, a rozhovor v telefonu doprovází gesty a grimasami, které v češtině nedělá.
Tentokrát přijela nejmladší sestře na maturitní ples.
„Bude sranda," ujišťujeme se navzájem, a já především dumám, kam ve Smíchovském národním domě umístím Skládku.
„Dobře ji schovej," přeje si maturantka. „Ať ji nenajde nikdo z mejch kamarádů."
„Matko, cos to porodila?" ptá se prostřední dcera. „Ono se to za tebe stydí!"
„Nestydím, ale už vidím, jak mi to nosej zpátky, že to máma ztratila."
Když jsou takhle pohromadě, bývá jich na mě trochu moc. Dřív jsem jim velela, dneska jejich fórky nestíhám, ten láskyplný despekt, s jakým si mě dobírají, mi občas vžene slzy do očí.
„Jdu na bar," zahlásím, když se na parketu řadí prváci ke stužkování.
„Kup mi panáka. Nebo radši dva," přeje si dcera, které jsem v Krásných ztrátách zachránila život.
„Určitě dva," přidává se naše Angličanka. „Nebo rovnou čtyři, ať se tolik nenachodíš. My platíme,“ podává mi peněženku.
„Já ne,“ brání se její sestra.
„Dobrá, platím já a ona přispívá.“
„Ale minimálně!“ šermuje prostřední dcera ukazováčkem ve vzduchu.
U baru je tlačenice a já se neumím cpát. Jsem ta paní, co z autobusu vystupuje poslední, protože všem dává přednost. Někdy mi ovšem dojde trpělivost a vrhnu se vpřed, a v nejméně vhodném okamžiku se tlačím a mačkám, a připadám si jako ťulpas.
Bez tlumočníka jsem si troufla objednat jen víno, radši jsem ale vzala celou láhev, protože dobrá nálada není kaktus, musí se zalévat.
Napřed jsem si neuvědomila, že mluví na mě. Od té doby co mi dal Prcek ránu z milosti, mám srdce na maděru a chlapů si nevšímám.
„Potřebuju s váma mluvit," hučí mi u ucha a mně pořád ještě nedochází, že se na mě nemačká náhodou.
„Já vás neznám," odstrkuji ho od sebe, ale když se podívám zblízka, uvědomím si, že se pletu, a srdce se mi splaší. Modřina na spánku mu vybledla do zelena, po monoklu zbyl pod okem sotva znatelný půlkruh.
„Zavolám policii," vyhrožuji šeptem, abych na nás zbytečně neupozorňovala. Na rozdíl od nejstarší dcery se dodnes hrozím, co řeknou lidi.
„Neblázněte, já vám neublížím," pouští mou paži ze sevření a couvá. Na kůži mi zůstávají červené otisky prstů. On v tmavém obleku splynul s davem, a o minutu později jako by vedle mě nikdy nestál
Hodila jsem na pult stovku: „To je dobrý," a snažila se taky zmizet, ale barman si to líbit nenechal a skásnul mě o další zelenou bankovku a ještě něco navrch.
Než jsem se prodrala k našemu stolu, nahrnuli se všichni k zábradlí, na parketu se právě řadila čtvrtá A.
Napadlo mě, že lepší příležitost už se možná nenaskytne. Měla bych najít vhodné místečko pro svou knížku, kout, kam zrak člověka nepadne hned napoprvé, do kterého se přikrčí stydlín, když stejně jako já, cítí touhu splynout se stěnou a nerušeně pozorovat, jak plesová zábava klokotá.
Za zády diváků jsem se plížila k opuštěným stolům. Uprostřed jednoho ležela červená šála, pro kterou se chtěl určitě ještě někdo vrátit. Rozhlédla jsem se, jestli mě nepozorují, a Skládku pod ni ukryla. Řada u zábradlí se zavlnila smíchem. Vyklonila jsem se a chvíli sledovala slečny v nařasených róbách. Tolik krásných lidí pohromadě už jsem dlouho neviděla! Už jsem se chystala nepozorovaně vrátit na své místo, když jedna z tváří na protější straně balkónu přitáhla můj zrak.
Byl tam a hleděl mi přímo do očí.
Dcery už na mě čekaly u stolu. Slušelo jim, když se takhle smály.
„Napočítala jsem troje svatební šaty," hlásila Angličanka. „Jsou tu k vidění neuvěřitelný kreace. Tohle za nás nebylo, naše třída byla před deseti lety celá v černým."
„Co se tváříš, jako bys viděla strašidlo?" drcla do mě přátelsky, a její sestra využila nahrávky a upozornila ji, že jsem celou dobu zírala na ni. Zírala, ale neviděla.
„Potkala jsem toho bubáka."
Výraz nepochopení v jejich tvářích vystřídaly pochyby.
„A nespletla ses?"
Nedůvěra bolela.
„Mluvila jsem s ním."
„Cos mu říkala?"
„Že zavolám policii."
„Jestli by spíš neměl volat policii on na tebe. Vždyť jsi ho přizabila."
Očividná nespravedlnost a nevděk mě nadzvedly ze židle, ale prostřední dcera mě zatlačila zpátky na sedadlo.
„Kdybys mě poslouchala... Od začátku se ti snažím vysvětlit, že mi nechtěl ublížit. Bylo to nedorozumění. Vyděsila jsem se, když za mnou vtrhnul na záchodky, a začala jsem ječet. Toho se pro změnu lekl on, a ucpal mi pusu. Pak ses tam objevila a napadla ho zezadu...," dusila se smíchy. „Byla to scénka jak z grotesky."
Anglická dcera do sebe beze slova obrátila skleničku kyselého vína z jižních svahů Českého Středohoří a pak s ní klepla o stůl. Stočily jsme k ní oči.
„Řekne mi někdo, co se tu děje?"
Podívaly jsme se na sebe: „To kdybysme věděly!"
