Hana mi napsala, že bych se měla pustit do románu, že prej na to mám. Překvapilo mě to, vždycky jsem si myslela, že novela je maximum, že větší příběh nikdy neumotám. Jenže pak jsem o tom na procházce s Lízou přemýšlela a zničehonic mě ta představa začala bavit. Proplést víc příběhů jako cop, nechat ty lidi, co o nich píšu, trápit víc než jenom pár měsíců, jak jsem to dělala doteď. Já si to nakonec taky musela odžít, v životě žádné zkratky neexistují. Líze to bylo vcelku fuk, lítala ve sněhu jako šílená a uši jí vlály kolem hlavy. Když jsem jí zapínala vodítko, kousla mě do ruky, protože v ní sněhová kalamita probudila pudy, anebo proto, že je to v podstatě ještě rozjívené mládě, které kázeň jenom předstírá.
V poslední době jsem si všimla, že se mnou někteří mladí začínají jednat s jakousi shovívavostí. Zarazí je, když udělám vtip, obvykle jim to hned nedojde, jako kdyby nepředpokládali, že by se paní v letech ještě zmohla na fórek. Občas pak řeknou: „Ty jsi teda číslo!“
Nikdo už mě dneska nechválí, že na svůj věk nevypadám, zato mě každou chvíli přesvědčují, že se podle svého věku nechovám. Nevím, jestli to má být kompliment, anebo jestli odhalili, že i já kázeň jenom předstírám.
Naštěstí nikdo z nich netuší, na co myslím před spaním. Snad jenom Hana si to umí představit, a proto mě nutí, abych napsala román.
S tím svým psaním jsem si dlouho připadala jako tichej blázen. Vychovávali mě totiž v tom, že literatura je obor vážných mužů, Božena Němcová umírala hlady.
Ženy se obvykle dopouštěly kratších útvarů. Vždycky jsem si myslela, že mezi kojením a žehlením na romány neměly čas, ale teď mě napadá, jestli jim k tomu především nechybělo sebevědomí.
Zatímco muži se odjakživa bez ostychu pouštějí do mapování ženských charakterů, holky, které znám, se radši drží vlastní zkušenosti. Nemyslím, že by nám chyběla fantazie, nechcem se ale dopouštět nepřesností.
„Jestli Hanu poslechnu,“ řekla jsem Líze, „měla bych se do románu pustit hned, protože začínám zapomínat.“
Zatím jsou to hlavně jména a názvy, za pár let na tom ale můžu být jako moje máma, která si v pátek nemohla vzpomenout, jak se říká tomu dlouhému, co se dělá z masa, a někdy se to pak ještě vyudí.
Zatím mi to všichni tolerují, dělají jakoby nic, když během večera převyprávím stejnou historku dvakrát, já na nich ale poznám, že to museli přetrpět, aby mě neranili, a nakonec se naštvu, že mě nechali ze sebe udělat pitomce.
Líze byly moje starosti putna, radovala se právě, že jídelním lístku chodníku přes noc přibyla zmrzlá louže zvratků. Snažila jsem ji se od ní odtáhnout, ale podle toho, jak rychle z místa činu upalovala, mi bylo jasné, že už stačila ochutnat.
Doma se potom tvářila uraženě, že se od ní nenechám políbit na ústa. Hopsala mi na klíně, bránila v připojení na internet, když jsem se snažila zjistit, jak román přihlásit do soutěže Magnesia Litera.
Pak se pes konečně uložil ke spánku, já jsem si uvařila kafíčko, a zjistila, že nám Káťa v noci napsala, že se asi pustí do románu.
„Tak vidíš,“ pohladila jsem Lízu po hlavě. „Nebudeme v tom samy.“
