Chodník byl zasypaný zkřehlým javorovým listím. Takhle navečer tu člověk nepotkal ani živou duši. Zářivka pomrkávala na vrata do dvora, která nesla hrdý nápis v cizí řeči: „Ja tutaj szcialem.“
V pravém koleni mě při každém kroku píchlo. Dvě holky od nás z kanceláře už mají vyoperovaný meniskus, já budu nejspíš další na řadě.
Nutila jsem se k smířlivosti, ale v žaludku mě pořád ještě pálil vztek, že autobus u nemocnice nezabočil doprava a dál si to šinul rovně podél porodnice do Kunratic.
Potřetí tenhle měsíc jsem sedla na špatnou linku. Potřetí jsem se potácela opuštěnou cestou dva a půl kilometru k domovu, a sama sebe přemlouvala, že konečně mám, co jsem chtěla:
jsem roztomile roztržitá jako profesor z prvorepublikového filmu.
Ráno jsem si do mokrých vlasů místo tužidla vetřela růžový gel na holení. Deset minut jsem ho pak vymývala pod sprchou, a stejně jsem spoustu bohaté pěny utřela do ručníku.
Na cestě do práce mě zdržovalo koleno, ale pak jsem skrz skleněné dveře obchodního centra uviděla ve frontě na rohlíky Libušku. Mávala na mě, ať sebou hodím, že brzy přijde na řadu, a já předběhla automatické dveře a naletěla plnou parou ksichtem do skla.
Krev z nosu kapala na světlý baloňák a vyděšená Líba lovila po kapsách kapesník a ze všech sil mě utěšovala:
„Nic si z toho nedělej. Já jsem taky pako.“
Zahuhňala jsem, že největší pako bývám na podzim, ale asi mě neslyšela.
Nos se nezdál křivější než včera, tvář v zrcadle však byla přesto divně asymetrická. V první chvíli mě dokonce napadlo, že mi praskla cévka v mozku, což by se mohlo stát, vzhledem k mému věku a počtu vykouřených cigaret.
Umyla jsem si ruce a podívala se pořádně: ve spěchu jsem si po ránu namalovala jenom jedno oko, levé na mě zíralo nahé, nenalíčené.
Mám podzim ráda. Mám ráda vlhko a mlhy a vůni tlení. Nevadí mi, že se brzy stmívá, často prší a svetr pod kabát musím narvat násilím. Jenže s podzimem se mi každý rok vracejí i smutky a nespavost.
„Do sauny nejdu,“ napsala jsem učitelce. „Mám depku.“
„Na depku kašli,“ poradila obratem. „Jdi si zacvičit!“
„A ty jdi do prdele,“ odpověděla bych nejradši, ale k ničemu by to nevedlo. Nemá tušení, že jsem mistr světa v sebeovládání.
Dřív jsem se na podzim kdekomu svěřovala, že je svět strašný, já k ničemu, a život k nesnesení, ale všichni pak udělali krok zpátky, takže jsem ke všemu zůstala sama. Ne že by se o smutek dalo podělit, ale když je s kým, může ho člověk aspoň naředit. Proto se radši soustředím, aby nikdo nic nepoznal, a ze samého úsilí se pak chovám jako pako.
V zádech jsem ucítila mručení motoru, silnici přede mnou olízla světla reflektorů. Ozval se výkřik a tlesknutí dvířek. Do asfaltu zabušily kramfleky. Žena mě předběhla v mírném předklonu, zatímco auto se ploužilo podél chodníku a řidič nadával z okna kdákavou vietnamštinou.
Byla to jedna z těch, co postávají v průhledném tričku před hernou.
Vietnamky v naší čtvrti už mi dávno nepřipadají jedna jako druhá, krávu poznám na první pohled, i když má šikmé oči a vysedlé lícní kosti.
Muž v autě šermoval rukou a než jsem si stačila uvědomit, co třímá, ozval se výstřel. Leknutím mě rozbrněly prsty na rukou, ale ona ani nepřidala do kroku. Pak šlápl na plyn, popojel padesát metrů, zastavil a otevřel přední dveře. Cítila jsem, jak mi v hlavě tepe strach. Nebála jsem se o sebe, děsilo mě, že neumím zabránit tomu, co se mi každou chvíli odehraje před očima.
Došla až k němu a nastoupila. Odjeli.
V půlce cesty k domovu, s panelákovým pohořím na dohled, jsem zase byla úplně sama.
„Už se blížím, postav na čaj,“ vyťukala jsem do telefonu.
„Jasně,“ přišla odpověď, a mně se ulevilo, že doma nečeká jenom tma a hladový kocour.
Už mezi dveřmi bylo jasné, že je jich v kuchyni víc. Barvily si vlasy, vyměňovaly oblečení, kouřily na balkóně, nahlas se řehtaly a hladily kocoura, který z toho byl v sedmém nebi.
Maturantka mě ďobla rty do tváře: „Jak se máš mámo?“ Potom rozpřáhla náruč. Naštěstí chápe, že objímání je pro mě v tuhle roční dobu důležité.
„Pája tu přespí, nevadí?“ odchytla mě pak v předsíni.
„Pája? Všechny ty tvý kamarádky se jmenujou stejně,“ vzdychla jsem.
Nakrčila čelo a řekla, že si to nemyslí. „Pavlína, Péťa, Žanet, Hanka, Lucka, Barča, Orni, Evička a Jitka Buřtová,“ spočítala na prstech.
„Buřtová,“ ozval se z kuchyně jasný hlásek. „To se vám bude dobře pamatovat.“
„Snad jo,“ pokrčila jsem rameny. „Jenomže, děvčata, na podzim já jsem vždycky trochu pako.“
