Vzpomínky na rodinná setkání plují v mlze propíchané žhnoucími konečky cigaret. A od té doby, co kouření přestalo být moderní, se mačkáme pod digestořemi a na balkónech, kde v napůl nazutých botách a nedopnutých zimnících vedeme řeči o tom, že na něco se umřít musí, podívej na babičku, tři mrtvičky a přitom v životě navzala cigaretu do pusy; dyť na nás stát v podstatě vydělává, vzhledem k vejšce spotřební daně na cigára a výrazně nižší naděje dožití u kuřáků.
Přestala jsem kouřit tolikrát, že ti, co mě znají, se radši dopředu zeptají:
„A ty teď kouříš, nebo nekouříš?“
Někdy jsem bez cigaret vydržela měsíce, jednou dokonce víc než rok. Nikotýn jsem si do těla prala náplastmi, žvýkačkami i elektronicky, jenže mi nikdy nepřestala chybět ta pospolitost a sranda kolem popelníku.
Když jsem zrovna nekouřila, sledovala jsem žárlivě Martina, jak se s našimi dcerami výborně baví při cigárku na balkóně, a vůbec nepomáhalo, že mi sem tam do okna zamávali. Potom vždycky vtrhli do místnosti, shodili smradlavé kabáty a svetry a převyprávěli ty svoje fórky a já se cítila ještě odstrčenější.
Náš táta se chlubil, že s kouřením seknul v pětatřiceti. Celé roky trávil pracovní týden na stavbách, bydlel v maringotce a domů se vracel jenom na víkendy. Do smrti nezapomenu na smrad pekla a dračí sluje, co po něm zůstával na záchodě, když se tam na dvě hodiny po nedělním obědě usadil. Jenom jednou jsem mu řekla, že kecá, a chytla jsem takovou, že jsem druhou vzala o zeď. Zapsala jsem si za uši, že se dětem lhát nemá.
Lhali mi celé dětství. Většinou pro moje dobro: „Neboj, to nebude bolet.“ Způsobili tím akorát, že jsem začala být podezřívavá a že se předcházím jak starý budík. Za každou cenu potřebuju zjistit, co mě čeká, abych se mohla připravit.
Když mi před třemi lety došlo, že táta leukémii nepřepere, vyděsilo mě to tak, že jsem z toho na pár minut přestala vidět. Stála jsem zrovna u kopírky, když se mi svět rozbil na miliardu světelných kousků. Došátrala jsem podél zdi zpátky do kanclu, zavřela oči a snažila vymyslet, jak si na to zvyknout.
Táta si zvyknout odmítl. Pomáhala jsem ho stěhovat do hospicu. Balil se od rána, z postele nám diktoval, co všechno si chce vzít s sebou: nůž zavírací, nůž jídelní, hrnek s máky, menší konvici na čaj, rádio, ručníky čtyři, patery teplé ponožky... Máma se vztekala, že jí vybrakuje domácnost. Nakonec se pohádali o plastový tác.
„To byl náš poslední majetkovej spor,“ pravil pak spokojeně, a potvrdil tím, co jsem celý život tušila: že ho bavilo mámu vytáčet.
Když odešla trucovat do auta, nechal si přivolat sestru. Chtěl vědět, jestli mu může kamarád přijít na pokoj položit koberec. Pak zavolal Vladimírovi, aby mu spravil noční stolek. „Vem s sebou vrták osmičku,“ připomněl mu pro jistotu třikrát.
Když jsem se s ním večer loučila, chtěla jsem vědět, co mu běží hlavou. Řekl, že rozmýšlí, jaké dá komu úkoly.
V noci nám potom fouknul napořád.
Od té doby cítím, jak to ve mně tiká. Hlídám si svůj čas, neplýtvám. Viděla jsem, že smrt není zdaleka tak hrozná, jako bitva o život. Akorát že s takovou už asi nikdy kouřit nepřestanu. Možná ale mají kuřáci slabší pud sebezáchovy. Ničit si zdraví vdechováním škodlivého kouře, může asi opravdu jen člověk, co se smrti nebojí.
