Chystala se přiletět, aby mi domluvila, ale na dálnici do Londýna vybuchnul autobus, a jí uletělo letadlo. Proto mi domlouvala po telefonu: „Nech to plavat, mámo.
My už to víme. Ségra je před měsícem potkala u stánku na Václaváku, když se ládovali klobásou.
„Vypadal šťastně?“
„Co já vím? Asi jako vždycky.“
„Takže šťastně,“ představila jsem si, jak mhouřil oči, když se smál.
„Že prej je zadaná,“ vzpomněla jsem si.
„To by mu mohlo vyhovovat. Tebe měl nejradši, když jsi byla vdaná.“
Pak řekla jemně: „Všichni si o tebe děláme starosti.“
„Tady mi nic nehrozí,“ upozornila jsem ji, že v posteli jsem ze všech míst na světě nejvíc v bezpečí. A pak jsem přiznala, proč už ven nechodím.
Když jsem se vracela z divadla, vběhli na poslední chvíli do autobusu dva kluci. Ten větší se uprostřed vozu rozkročil a nahlas pozdravil:
„Mír bílým tvářím!“
Každou chvíli teď potkávám tyhle kluky s očima plnýma vzteku, a bolí mě z nich duše.
„Sorry, kámo, tebe se to netýká,“ podíval se mým směrem, a vietnamský mladík nade mnou stáhl hlavu mezi ramena.
„Slyšíš, ty žlutá špíno?“ zvýšil hlas, a já dostala strach, protože se neumím prát.
„Zasraný Čongové, ty vole,“ praštil dlaní do okna autobusu. „Rozlezli se tu, ty vole, jako švábi.“ Na skle zůstal otisk jeho ruky.
„Nemůžeš tu zůstat do smrti zavřená.“
Vzdychla jsem: „A co kdybych odjela?“
„Kam?“ zeptala se. „Tohle máš dneska všude.“
‚„Prodám garsonku a odstěhuju se do lesa. Někam, kde je lidí tak málo, že jsou rádi, když se potkají.“
„Uvař si něco dobrýho,“ poradila mi. „Zajdi si k Lence na masáž, říkalas přece, že čerpá sílu z vesmíru. A v sobotu vyraz na vejlet. Přestaň se tomu poddávat, nic hroznýho se neděje.“
„Můžu si přisednout?“ zeptala se babka dvou holek ve Františkánské zahradě. Slunce se dralo unaveným listím a hřálo mě do zátylku. Zvedla jsem oči od čtečky, právě když k lavičce přišla třetí a posadila se na vyhřátý asfalt. Měly barevné vlasy a v uších kulaté díry jako naše maturantka. Chtěla jsem se vrátit k rozečtené stránce, ale slečna s vlasy jako cukrová vata se zeptala:
„Zírá na mě? Já cejtím, že na mě zírá.“ Držela bradu nahoru a očima švidrala na babku, která od jejích vlasů nemohla odtrhnout zrak.
„Že na mě zírá?“ dožadovala se cukrová vata odpovědi. „Je mi to nepříjemný.“
Babka sklopila oči k sešmajdaným botkám.
„Ty vole, dem,“ zvedla se dívka z chodníku. „Já tyhle smradlavý důchodce nesnáším. Nechápu, že se, prasata, nemejou.“
Babka sebou trhla, zvedla oči a její pohled nevyhnutelně uvízl v růžových vlasech.
„Zas na mě čumí!“ vyprskla cukrová vata. „Cejtím, že na mě už zase čumí!“
„Z toho mě taky bolela duše.“
„Stárneš, mámo,“ řekla, „a všechno moc prožíváš. Včera večer na dálnici, po hodině čekání, jsme nakonec všichni vystoupili z aut. Povídali jsme si, dělili se o jídlo a pití, a jedna paní mi dokonce nabídla objetí, aby mi nebylo líto, že jsem zmeškala let domů.“
„Tím by mě vyděsila,“ zasmála jsem se.
„Bylo nám jasný, že máme kliku. V tom autobusu prej uhořelo deset lidí.“
Odpoledne jsem před masérnou počkala, až Lenka vyprovodí ramenatého kluka s brýlemi.
Potom mě objala. „Jak se máš?“
„Bolí mě duše,“ odpověděla jsem po pravdě.
„Tak to jsi tu správně.“
Sehnula se a posbírala z podlahy zchumlané deky. Pohybovala se pružně a měkce jako šelma. Už jsem se nemohla dočkat, až mi prodrbe a promačká hlavu a vytahá mě za vlasy, taková masáž totiž vydá za osm hodin spánku.
Zabalila mi ramena do deky. Oči jí svítily a tváře měla ze sametu.
„V sobotu jedu do Žďáru, zamořím město Skládkama,“ oznámila jsem.
„Proč zrovna do Žďáru?“ divila se.
„Protože je poslední v abecedě. Knížek ubejvá, na Žďár by nemuselo dojít.“
Lenka zapálila svíčku a pak se spokojeně protáhla. Vypadala úplně jako náš kocour, když se spletu a dám mu dvakrát nažrat. Podívala jsem se na ni pozorněji.
„Říkáš, síla z vesmíru?“ zkoumala jsem, jestli se neprozradí. Tajuplně se usmála, postavila se mi za záda a ruce mi položila na ramena.
„Taky bych trochu síly potřebovala,“ mudrovala jsem. „Jenomže Prcek už má jinou holku.“
