Nastoupily jsme do výtahu a hladce klouzaly středem do vyšších pater sklobetonové věže. Když jsem ji zdravila, přidala jsem úsměv. Jak říká moje máma, vyjde mě to na stejný prachy. Navíc prý z vědeckých výzkumů vyplynulo, že pouhý pohyb koutků vzhůru spouští v těle chemickou reakci, která nám zlepšuje náladu. A každá vědomě vyslovená lež prý otravuje organismus.
Proto já zalžu už jen výjimečně, v sebeobraně, nebo ze strachu.
Ze strachu, že ublížím, že přijdu o flek, a taky vždycky, když usoudím, že by pravda napáchala větší škody, než vědomě vyslovená lžička.
A usmívám se a usmívám, zejména na podzim, kdy mi jde nálada do kopru.
Mám ráda konkrétní a vyzkoušené rady: zvedni koutky, nelži, do jíšky dávej polohrubou mouku, nenadělají se žmolky, a stejně to nikdo nepozná.
Jiných rad bych se držela ráda, ale nedokážu je uchopit: neber se tak vážně, dávej na sebe pozor, uvolni se, nebo dokonce: soustřeď se!
Zejména soustředění a uvolňování mi na povel nejde, zaseknu se vždycky jako osmimilimetrový film ve starodávné promítačce a shořím.
„Dneska jste pěkně vyladěná,“ pochválila mě, zatímco jsme spolu stoupaly vzhůru. „Kombinace bílé s modrou nikdy neselže. Všimněte si, jak čistě ty dvě barvy vedle sebe působí. Vám jde navíc modrá k očím, měla byste ji nosit častěji.“
„Díky,“ přikývla jsem, že si to zapíšu za uši.
Některé rady nezapomenu do smrti, především ty, co mi zachránily život nebo zdraví. Jednu z nejužitečnějších jsem dostala před narozením první dcery:
„Až se budeš po porodu sprchovat, sedni si na bobek a pořádně si šití umyj studenou vodou a mýdlem,“ poradila mi kamarádka.
Díky její radě se mi jizvy krásně zahojily a mohla jsem s miminem brzo domů.
Poslala jsem radu dál, protože takhle to doma děláme, o všechno se dělíme. Nejstarší dcera, která strávila kus života v Anglii, tomu říká, že šérujem.
Překvapila mě ale kamarádka, když mi za tuhle radu děkovala, a dodala, že paní, s kterou byla na pokoji, o tom nikdo neřekl, šití se jí tudíž hojilo pomalu, a musela s miminem v porodnici zůstat dýl.
Je vidět, že někteří jsou lakomí i na rady. Někteří šérovat ani neumí.
Když jsem nedávno začala uvažovat o tom, že druhý příběh o Anče zase vydám vlastním nákladem, rozhodila jsem knížku mezi kamarády, a čekala, co mi kdo poradí.
Jeden mi řekl, že se nemohl začíst, druhý, že do tohohle příběhu vklouzl daleko snáz než do předchozího. Třetí se tvářil tajuplně, aby mě neranil, čtvrtý nadšeně chválil.
Pochopila jsem, že mi nikdo neporadí, protože jsou to moje prachy, co se chystám vyhodit. Jenomže, jak říká brácha: „V životě už jsem přišel o víc,“ a to je svým způsobem taky rada.
Při nejhorším se zas vydám na cesty a budu za sebou trousit knihy. Za tu srandu mi to stojí.
„Kabátek máte taky pěknej,“ usmála se na mě dáma ve výtahu. „Teplej,“ pohladila mi rukáv a chystala se k výstupu. Přes rameno se na mě usmála:
„Ještě udělejte něco s tím obličejem a bude to dokonalý.“
