Bláznivá

„Ná druhém nástupišti sever nastupujte do rychlíku Pendolino,“ nervuje mě nádražní rozhlas, „pravidelný odjezd ve třináct třináct.“

Třikrát jsem obešla všechny východy z metra, a Marčelína nikde.
Zkoušela jsem jí volat, ale poprvé mě vytípla, pak to dlouho nebrala, a nakonec asi před deseti minutami oznámila, že sedí v tramvaji.
„Co proboha děláš v tramvaji?“ zavyla jsem, ale mezitím už zas zavěsila.
Bylo mi fuk, jestli neodjedeme, jen jsem se bála, že bude zklamaná.
Poznaly jsme se před lety v mrňavém krámku pod Mírákem. Já s Prckem jsme tam prodávali knížky na plný úvazek, zatímco ona si přivydělávala k důchodu.
„Von tě miluje,“ šeptala mi, aby neslyšel. „Je z tebe úplně paf.“
Naštěstí si nevšimla, že já jeho miluju ještě víc, takže jsme dalších pět let mohli zůstat v ilegalitě.
„Na druhém nástupišti sever,“ nervoval mě nádražní rozhlas, „ukončete nástup do rychlíku…“
Práce v knihkupectví ji bavila, ale nevydržela být celý den zavřená v potemnělé mistnosti bez oken, alespoň v poledne musela vyrazit na procházku kolem Ludmily. Rázovala mezi záhony v předklonu, jako by se každým okamžikem chystala zvednout ploutve a závěrečné metry překonat kraulem Za chůze do sebe vždycky nasoukala housku se salámem a ještě si libovala, jak se jí na stará kolena scvrkl žaludek, že tím pádem pěkně ušetří.
„Vlak je připraven k odjezdu,“ dunělo nádražní halou, když se nad schody z metra konečně objevila rozčepýřená hlava. Chystala jsem se k ní vyrazit, ale pak jsem zaváhala. Najednou jsem si nebyla jistá, že je to ona. Na první pohled si byla podobná, ale taky to mohla být úplně cizí babka.
„Kudy?“ křičela.
Rozběhla jsem se k ní. „To už nemůžem stihnout,“ volala jsem zdálky, a Marčelína utíkala s hlavou dopředu jako husa a před sebou mávala naditou igelitkou, aby se jí všichni klidili z cesty. Na peróně byla první, křikla cosi na výpravčího, vyšplhala se na schody do vagónu a počkala, až k ní dopajdám.
„Cos proboha dělala v tramvaji?“ spustila jsem, sotva jsme svlékly kabáty.
Zamračila se: „Nevíš, jak je metro nebezpečný?“ Když viděla, že vrtím hlavou, složila ruce na prsou:
„Stihly jsme to? Stihly! Tak co vyvádíš?“
Zorničky jí cukaly, jak pohledem ulpívala na detailech ležaté krajiny podél trati, pak zklamaně povzdechla: „Doufala jsem, že pofrčíme rychlejc.“
„Dáš si?“ nabídla mi půlku své housky se salámem, a s plnou pusou se dala do vypravování, jak se ji bratři snaží připravit o vilu.
„Z baráku mě nedostanou,“ slíbila mi na závěr, opřela hlavu o sedadlo a zavřela oči.
Vytáhla jsem z tašky čtečku, protože se zdálo, že chce spát, ale pak jsem si všimla, že prsty zlehka bubnuje do opěradla. Bůh ví, co se jí honilo hlavou.
Mrzelo mě, že s vystupováním tolik spěchá, měla jsem v úmyslu vydržet do poslední chvíle a nenápadně vytrousit knížku. Zasunula jsem si totiž Skládku za záda, abych pak mohla vstát a vytratit se dřív, než si někdo uvědomí, že po mně na sedadle něco zbylo.
Ke všemu na nás soustavně poutala pozornost: „Dělej, nechceš přece skončit v Ostravě,“ honila mě. „Znala jsem jednoho, co bydlel v Zábřehu a zcvoknul se z toho.“
V taxíku mi pak vyprávěla, že se bratři proti ní spřáhli se sousedem. Že mu o ní navyprávěli spousty lží a navádějí ho, aby ji šikanoval. Zarazila se, když si všimla, že ji řidič pozoruje ve zpětném zrcátku. Počkala, až se jejich pohledy střetnou a nemilosrdně mu vpálila do očí:
„Lidi sou totiž svině, pane!“
Zatímco jsme čekaly u recepce, rozhlédla se po hotelovém lobby.
„Pěkný to tu maj,“ připustila, přesto odmítla půjřit recepční svou občanku.
„Nechci, aby někdo věděl, že jsem tu byla,“ vysvětlila mi na pokoji, a pak se na dlouho zavřela v koupelně. Bylo slyšet, jak zkouší, jestli z kohoutků teče voda, splachuje záchod a z fénu fouká teplý vzduch.
„Kdybych prodala barák, mohla bych do konce života bydlet po hotelích,“ posadila se konečně na postel.
„Celej život sotva,“ mírnila jsem ji, protože jsem věděla, kolik mě bude ta jedna noc stát.
Zhoupla se na matraci, jako by mě neslyšela. „Řeknu ti, že mám sto chutí to udělat.“
Změnila se, a nebylo to jen v tom, že jí přibylo vrásek, hlavu měla šedivou a chodila už pořád trochu sehnutá.
„Kouřit se smí jen u baru,“ řekla servírka, když jsem po ní chtěla popelník. Marčelína si nepřátelsky změřila barovou židli.
„Chceš pomoct?“ nabídla jsem jí ruku, ale odmítla, a zkusila nahoru vyšplhat sama. Stolička jí ale uhýbala pod zadkem, nakonec se musela nechat potupně zvednout a usadit.
„Co kdybych ten barák přepsala na tebe?“ zeptala se znenadání.
„Opovaž se!“ lekla jsem se.
„Měli by utrum,“ řekla a pak se dala do vypravování, jak sousedův syn, který je policajtem, každé odpoledne projíždí ve služebním voze kolem jejího domu.
„Snaží se mě vyděsit, rozumíš?“ zkoumala, jestli jí věřím. „Je to demonstrace síly.“
„Proč by to dělal?“ zkoušela jsem ji přivést k rozumu. „Nic jsi mu neudělala.“
„No právě!“ zaradovala se, že mi to konečně dochází. „Nikomu jsem nic neudělala. A oni mě chtěj na starý kolena o všechno připravit.“ Trhla sebou, když se jí v kabelce rozezvonil telefon. Dlouho nešikovně zápolila se zipem, pak poslepu šátrala v útrobách tašky, dokud zvonění neustalo. Odložila brýle a zamračeně studovala displej.
„Tak a je to v pytli, milá zlatá,“ pronesla nakonec. „Už vědí, že jsme tady.“
„Počkej,“ zasmála jsem se. „Jak by to mohli vědět?“
„Teď mi volali,“ zaťukala nehtem na telefon. 
„Marčelíno,“ položila jsem jí ruku na předloktí a přemýšlela, jak jí tu pitomost vymluvit.
Sklopila oči, jako kdyby odhadovala, jak se bez úrazu dostat zpátky na zem.
„Chyť se mě,“ objala jsem ji kolem pasu a opatrně ji snesla. Vděčně mě poplácala po rameni.

„Komu píšeš?“
Přestože byla postel pro dvě dost široká, ležela tak blízko, že jsem na krku cítila její dech.
„Dětem,“ odtáhla jsem se, aby mi neviděla pod ruku. Zničehonic se naklonila, vyškubla mi telefon a zahodila ho daleko od postele. Nevěřila jsem svým očím.
„Musíme bejt opatrný,“ poučila mě.
„Jasnačka,“ přikývla jsem a pohladila ji po ruce.
Bůh ví, jak to budu zvládat já, až se mi jednou život promění v akční film.