Bezva chlap

Byla jsem ráda, že mě vezmou do opery, i když jsem cestou zívala, div jsem si nenatrhla koutky. Těšila jsem se, že mi muzika propláchne mozek, a že se zasmějeme jako dřív. Oba jsem je měla ráda, byli páreček jak od Fitzgeralda, ačkoliv on říkal:„Páreček jsem já. Ona je spíš buřtík.“

Od té doby mu narostlo bříško a jí se propadly tváře a čím dál víc vypadala jako to, čím byla: paní profesorka.
Dala mi pusu na uvítanou, a pak se ho zeptala, jestli si stihneme dát cígo.
Všechny moje mladší kamarádky mě líbají na tváře. Je mi to celkem příjemné, tím spíš, že mě nikdo jiný nelíbá, ale musela jsem si na to zvyknout, protože za nás se takhle nelíbalo. My jsme na sebe ani moc nesahali. Pokud jsme tedy spolu něco neměli.
Zatímco jsme kouřily, sešel o tři schody níž a rozsvítil telefon.
„Nezapomeň si to vypnout,“ křikla na něj. „A ty taky,“ obrátila se na mě.
Moje mladší kamarádky mě všechny trochu cepují, a já si vedle nich občas připadám jako moula.

Trochu mě mrzelo, že máme lístky do přízemí. S Prckem jsme chodívali za stovku na postranní balkón, odkud bylo vidět do orchestřiště.
Milovala jsem zejména pána s činely, jenž bral svůj nástroj do rukou opatrně, jako by byl ze skla a nikoliv z mědí, bronzu nebo zvonoviny. S rozpaženýma rukama dlouho čekal na svůj okamžik, a když tepanými plechy konečně udělal břink, ztišil jejich pronikavý tón sametem, a pak taky zmizel na cigáro.

Zatímco stál o přestávce ve frontě u bufetu, stačila mi říct, že spolu víc než tři měsíce nespali, on radši do noci čučí na porno, ať jí neříkám, že takový vztah má budoucnost, to snad bylo lepší, když se tahal s tou krávou, protože ho mohla aspoň nenávidět, zatímco teď k němu necítí nic. Nic.
Podle toho, jak uhýbal očima, když mi podával decku sektu, jsem poznala, že ví, o čem jsme mluvily, a ráda bych mu to nějak vynahradila, ale nenapadlo mě jak. Napil se a řekl, že si odskočí. Odkráčel dlouhými kroky a cestou zase kontroloval telefon, jako kdyby nemohl uvěřit, že dobrá zpráva, na kterou čeká, pořád ještě nepřišla.
Sotva zmizel, řekla mi, že se jí nikdo nemůže divit, po tom, jak si s ním užila, a že ona si to takhle taky nepředstavovala.
Napadlo mě, že ode mě třeba čeká životní moudrost.
„Přestaňte blbnout, vy dva,“ řekla jsem, „Kolik myslíš, že je na světě chlapů, který tě budou mít tolik rádi?“
„Ono se to kecá, když tě nikdo nechce,“ odsekla, a určitě se mě tím nechtěla dotknout, jenomže já už byla naježená jako vždycky, když některá z mých mladších kamarádek plácne něco, co v kontextu vyzní krutě.

„Pamatuješ, jak jsem ho špehovala?“ vzpomněla si znenadání.
Řekla jsem, že ano, ale stejně mi to převyprávěla:
„Zavolal, že musí bejt do půlnoci v práci, ale já měla svý pochybnosti, tak jsem se rozjela přes celou Prahu, abych ho načapala. Byla jsem si jistá, že tam nebude.“
„Ale byl tam,“ napověděla jsem.
Přikývla. „Kde ses tady vzala, brouku?“ napodobila ho. „Málem jsem mu to sežrala, jenomže,“ zvedla ukazovák, „cestou zpátky mě napadlo položit dlaň na kapotu. Ještě byla teplá. Měl štěstí, že se stihl vrátit.“
„Viď,“ otočila se na něj, ale on nevěděl, nebo dělal, že neví, že je o něm zase řeč.
Odložila jsem prázdnou sklenku na stolek. Dala bych si další, další aspoň čtyři, byli jsme teprve u třetího dějství.
Pak zazvonilo a společnost se posunula k východu. Starší pán v oblýskaném obleku se bezprostředně v naší blízkosti zachoval nespolečensky. Bůh ví, co měl k obědu, páchlo to třaskavě a nebylo před tím úniku.
Zvedla obočí a nakrčila nos, aby se od smradu distancovala, ale on ji vzal kolem ramen: „Jestli chceš, brouku, vezmu to tentokrát na sebe.“
Najednou bylo všechno jako dřív.
K pánovi, co se tak nespolečensky zachoval, dorazila manželka. Začenichala a zajásala: „Cejtíš to, Bedřichu? Karbanátky!“

„Nechte toho blbnutí,“ řekla jsem těm dvěma, když jsme přestali řvát smíchy. „A žijte, co to dá.“
Bylo to nejmoudřejší, co mě kdy napadlo.