V ideálním světě mají děti milující rodiče, kteří v partnerství fungují jako dokonalý stroj … v našem světě, mají děti milující rodiče, kterým partnerství nějak nevyšlo, a k dokonalému stroji mají daleko …
Vlastně by mne nenapadlo o střídavce psát a možná bych se nad ní nikdy nezamyslela, kdybych neměla tu čest doprovázet svojí neteř do 1. třídy. Už cestou ke škole jsem zavzpomínala na dobu, kterou jsem ta strávila já, a moje vzpomínky ještě o maličko ožily, když jsme zjistila, že paní učitelkou mojí neteře je moje dávná spolužačka Ivča. Na této škole učí už několik let, a letos má po pěti letech opět prvňáčky, prý se moc těší, i když jich bude mít 25. Ať koukám, jak koukám, víc než devatenáct jich nevidím, a tak mi Ivča vysvětluje, že dva jsou nemocní a tři jsou ve střídavé péči a přijdou až příští týden.
O tom, že střídavá péče existuje, vím už dávno, dávno předtím, než se o ní začalo mluvit, jí zažila moje spolužačka. Vlastně se tomu tenkrát neříkalo střídavá péče a její rodiče byly za podivíny. K Ivetě jsem chodila často znala její mamku, taťku i bráchu a celkem dlouho mi trvalo, než mi došlo, že něco u nich nehraje … Jejich domek byl obrovský, chvíli jsme si hráli tam a chvíli jinde, jednou jsme svačila v kuchyni tu a příště v kuchyni o pár místností dál … nakonec mi dětská zvědavost nedala a zeptala jsem se proč to tak je … Iveta mi celkem jasně vysvětlila, že její rodiče jsou rozvedení, mamka s přítele bydlí vlevo a oni s taťkou vpravo, prostě že jsou rodina, která má navíc „kamaráda“ Jirku. Moc jsem o tom tenkrát nepřemýšlela a vzala to jako fakt. Časem přibylo ještě „kamarádka“ Petra a další 3 sourozenci.
Dneska když o tom přemýšlím, obdivuji její rodiče, jak tohle dokázali, kolik to stálo přemáhání a kolik odvahy, tohle pro svoje děti udělat. Mají můj respekt.
Střídavá péče v tom, jak se dneska prezentuje je trošku jiná. Dítě má stále dva milující rodiče, kteří mají zájem, nicméně stejně tak má kolikrát dva domovy, dvě školy … někdy i striktně daný čas, kdy je s mámou a kdy s tátou. Vlastně to zní fajn, ale něco mi nehraje.
Nedovedu si představit, že si sbalím svůj ruksak a odstěhuji se jinam a při té příležitosti změním práci, kolektiv, zvyklosti ... A hurá za týden opět zpět do „starých kolejích“ jen proto, aby se to další týden opakovalo. Podle různých diskuzí, které jsou u článků o střídavé péči, si to moc nedovedou představit ani milující rodiče, co střídavou péči prosazují.
V mém okolí znám několik dospělých, kterým se rodiče rozvedli, když byli malý. Bohužel neznám nikoho, kdo by zažil v dětství střídavou péči, a tak si mohu jen domýšlet, co to udělá s těmi menšími.
Jaké to asi je přijít do první třídy a vytvářet jakékoliv vztahy, a pak jít do jiné třídy, kde se vztah již tvoří, ale já začínám od začátku. Přijmou mne děti mezi sebe, jsem dost silná, na to abych se prosadila, abych si vybudovala kamarády i tam? A co se stane, až zase na týden odjedu? Dokážu najít nějakou cestu mezi tím, že každá škola má jiné tempo, nebudu se tady nudit, nebo naopak nestíhat?
Těch otázek, který mne napadá je mnoho, jaké jsou odpovědi nevím …
Je mi vlastně těch dětí líto, a věci, které se mi zdáli jako výhoda se mění v nevýhodu, už mi nepřijde tak fajn mít dva domovy, mít dvě školy, víc přátel …
Chápu rodiče, kterým to v partnerství nevyšlo, ale nechtějí přijít o tu možnost vychovávat své dítě, protože co si budeme říkat, jen o víkendu se vychovávat nedá. Jen bych chtěla, aby si uvědomili, že to není jen o nich, aby se obětovali třeba v tom, že budou žít poblíž bývalého partnera, že budou muset s ním komunikovat, že ne všechno bude lehké. …aby si uvědomili, že když tohle nedokážou nebo nechtějí, že možná jiná varianta bude lepší ...
