Takvá malá postmoderní pouť...

Být v Římě a nevidět Vatikán. To prostě nejde. Nevadí ani, že papež je zrovna v Americe, že je zima a prší a že je už po desáté večer...

Řím je pořádně veliký. Nikoho to asi nepřekvapí, takže to můžu klidně napsat takhle na rovinu. Je tak velký, že jediný den k jeho prohlídce je zaručeně málo. Věděla jsem to, když jsem plánovala náš výlet do papežského města, ovšem slovo „velký“ pro mě nad mapou znamenalo něco o dost jiného než „velký“ na místě, a jediný den bylo přesně tolik času kolik jsme měli. Nedalo se nic dělat, po celém dni na nohou jsme z Říma viděli jen zlomek, navíc se spustil silný liják. Naše zpoždění oproti původnímu plánu dělalo necelých pět hodin, žaludek samozřejmě kručel a v nohách jsme cítili doslova tisíc mil. Tohle všechno a ještě pár dalších nečekaných příhod, jako například krátká epizoda připomínající boj o holý život v přeplněném Římském metru, mělo za následek, že na cestu do papežského státu jsme se vydali až v deset hodin večer.

Ze stanice metra Ottaviano – S. Pietro je to do Vatikánu asi jen deset minut. Byli jsme na těle posíleni pozdní večeří, a fakt, že jsme překazili personálu pokus nás pěkně odrbat nás posílil na duchu. Byla už tma, ale přestalo pršet a zlatá prasátka vrhaná pouličním osvětlení tančila na mokré kluzké zemi. Moc lidí po ulici nechodilo, spíš to byly sem tam skupinky na flámu. Připadala jsem si trochu, jako když se vracím domů večer přes Vršovice a představa, že se za chvíli před námi otevře Vatikán mi přišla docela praštěná...

A přesto to byla pravda. Tiché, setmělé a prázdné Svatopetrské náměstí s hrdou zářící bazilikou v čele. Vypadalo téměř nadpozemsky, jeho četná podloubí ztemnělá, fascinující a velkolepá podívaná, které nikdo nepřihlížel. Čekala jsem, že bude větší. Při sledování přenosů z Vatikánu mi přišlo, že se člověk na náměstí musí cítit hrozně malý, přesto ne opuštěný. Ale bylo to přesně naopak. Téměř apokalyptická vize prázdného náměstí, které znám jen přeplněné lidmi, působila spíš jako sen. Tmavé a ponuré, vypadalo docela maličké, přestože jsem ho vždy viděla plné květin, prosvětlené, přeplněné davy poutníků. Bohatě zdobená fontána nasvícená studeným sinalým světlem. Náměstí bez lidí. Vatikán bez papeže...

Hranice byly vymezeny přenosným kovovým zábradlím. Právě se podél nich sunul za tichého hukotu popelářský vůz a z nějakého důvodu mi připomínal velikou želvu. A v podloubích kolem takto určené hranice papežského státu spali schoulení bezdomovci. Jeden vedle druhého, zabalení do přikrývek, v každé skulině se někdo krčil. Takové lidské housenky zabalené do všemožných hadrů a nad sebou deštník, jeden jen tušil v podobném balíčku člověka. Někteří byli tak zabalení, že nebyli ve spánku ani vidět, jiní se choulili v menších skupinkách s lahví čehosi, někteří jen tiše seděli a dívali se na nás.

Asi nemá cenu sepisovat k tomuto článku závěr. Občas člověk narazí na paradox, který ho překvapí, občas na souhru okolností, která ho ohromí. Možná je noční Vatikán místem mnohem duchovnějším než jeho slavný denní protějšek. Možná právě tato jeho tvář zasáhne člověka bez ohledu na náboženství. Možná je právě tohle jakýsi jiný druh pouti na svaté místo, vhodný pro moderní dobu. Možná – kdo ví.