O perfektním, ač nevábně vonícím dni

Jak ve své písni zpívá Lou Reed, prožili jsme prostě perfektní, obyčejný den. I když možná trochu zaváněl.

Je sobota ráno, podle světla mezi 6 až 7 hodinou ranní. Budík nezvoní. Ale to v rodinách s malými dětmi nic neznamená. Vojta se očividně vyspal dosyta a začíná hulákat jako na lesy. Bojuju se svědomím. Učí se chodit na nočník. Měla bych při prvních známkách vstávání vyrazit z postele a okamžitě moje robátko posadit na nočník. Jenže je tak brzy!

Po chvíli se přemůžu, vykodrcám se z rozehřáté postele a vidím, jak Vojtu přebaluje babička. Úplně jsem zapomněla, že máma přijela na návštěvu. Ochotně poslechnu příkaz: „Jdi si ještě lehnout!“ a vracím se do postele. Po chvíli převalování nechávám dospat manžela a jdu udělat snídani.

Ráno proběhne v poklidu. Pověsíme společně nové závěsy do ložnice, které se mi nakonec v pokoji nelíbí tak, jak se mi líbily v obchodě. Nevadí, určitě si na ně zvyknu, utěšuji se.

A pozor, už je nejvyšší čas odvézt babičku na letiště. Autobus do Karlových Varů odjíždí za půl hodiny. V autě přerušuji ticho nadšenou zprávou, že jdeme na začátku října na přednášku Marka Hilšera. Máma odpoví: „Kdo to je?“ Já zpět: „Prezidentský kandidát.“ Bez váhání smečuje: „Jo, ten arogantní floutek, co bych za něj děravý groš nedala?“ A já, co jsem floutka podpořila darem do senátorské kampaně, jen polykám, že bych zase nedala děravý groš za ty, co volila moje máma. Přijíždíme na letiště, objímáme se, políbíme se a obě dvě jsme rády, že směřujeme zpět ke svým domovům.

Po zeleninovém obědě, ze kterého Václav není jako správný český muž úplně nadšený, vyrážíme na procházku. Obléknout dítě, dát obojek psovi, obléknout sebe, připravit pití, nasadit znovu čepici, co skončila na zemi a můžeme vyrazit. „Zapomněla jsem si udělat kafe na cestu, jděte, dorazím za vámi“, říkám. Vyrážím za 10 minut. Na hřišti blbne Vojta na klouzačkách, hraje si s holčičkou a tatínek je v živém hovoru s maminkou holčičky. Maminka zálibně kouká na Václava. Poté, co dorazím já a políbím muže, vypadá dost zklamaně. Maminu ještě sjedu ostrým pohledem říkajícím: Moc nekoukej, potvoro, to je moje území. Ta se raději vydává na ústup do bezpečí pískoviště.

Po cestě domů na naší společné zahradě objevíme ořešák. Začnu sbírat spadané ořechy. Máma vyprávěla, že teta Anežka má už celé dva plechy. To by bylo, kdyby jí tak Pražáci předhonili... Sbírám popadané vlašáky a objevuju ještě jeden ořešák. A další!!! Ohýbám záda jako o závod, zatímco Václav dává pozor na Vojtu. Kvído se spokojeně pase popadanými hruškami a já doufám, že po těch hruškových hodech snad vydrží do ranního venčení.

Vydáváme se domů, když muž říká: „Necítíš něco?“ Zbystřím... Jak sluch, tak nozdry. Zkušeným maminkovským nosem projedu kolem Vojtíška. A ono nic. Ještě musím zkontrolovat botičky. Jsou čisté. Pohledem sjíždím sama sebe. Na botách je vše v pořádku. To už se přiblíží Václav a hned víme, odkud zápach vlaje. Muž pečlivě očistí boty. Pokračujeme v cestě k domovu. Jenže zápach ne a ne přestat. Identifikujeme další zdroj. Kvído! Najednou je nám jasné, že zdrojem jeho slasti hrušky rozhodně nebyly. Znechucená odvleču psa do sprchy, kde mu chřtán několikrát vypláchnu šamponem. Zvažuju i výplach Sanytolem. Ještě jednou ho polévám šamponem, dezinfikuji koupelnu a posílám na místo.

Za chvíli přiběhne manžel: „Pořád tady něco smrdí…“ A správně, teď je to Vojtíšek!

Po zdolání přebalovací procedury lezu do sprchy já a polévám se hektolitry voňavého sprchového mýdla. Vylézám ven a cítím, že doma to konečně zase voní. Nádherný pocit. A říkám: „To byl dnes vlastně krásný den, i když tak trochu o hovně.“