O lásce - k dětem a k jídlu

Láska prochází žaludkem. Málokdo pochybuje o pravdivosti tohoto rčení. Já ano. Dnes už vím, že láska mateřská vylučuje lásku k jídlu a dobrému stolování. Prostě od té doby, co máte nebo čekáte děti, se už dobře nenajíte.

Vše začíná v samotném prvopočátku mateřství, v raném těhotenství. Zjistíme, že většina jídel či nápojů, které jsme do té doby milovaly, v nás vyvolávají naprostý odpor. I když nevolnosti časem pominou, omezení v jídle bohužel ne. Těhulím je totiž naprostá většina delikates a laskomin zapovězena.

Celé zjištění znovu a bolestně prožívám při naší cestě do Říma. Smířím se s faktem, že v domovině výborných vín, prosecca a Aperolu budu pít vodu. Co ale ostatní oblíbené italské pochutiny, říkám si. Káva, nejlepší a nejkvalitnější na světě, výborná i z automatu na benzince. Tu nemůžeš, hlásají maminkovské časopisy.  “Hlavně si tam nedávej zmrzlinu,” varuje pro změnu máma. Začíná to vypadat spíš na křížovou cestu plnou odříkání než na dovolenou.

Hned po příletu do metropole si dám v bistru na stojáka machiatto. Jen jedno, uklidňuji se. Polykám hojně oslazený mok s mléčnou pěnou. Zavzdychám. To je slast. Po chvíli se navíc dostaví kofeinová vlna. Nabití novou energií radostně vyrážíme do šumu velkoměsta. Za památkami a nejlepším jídlem pod sluncem. Na ulici míjíme ústřicový bar. Okénko, nabízející několik druhů ústřic a sklenku prosecca k tomu, jen závistivě pozoruji. “Po porodu si dám v Praze celý tucet,”  komentuji situaci. Muž chápavě kývne a konstatuje: “Kolikrát jsem to už jen slyšel.” Po prohlídce Kolosea nastává čas večeře. Nacházíme útulnou, italskou restauraci s dobrým Google skóre. Shlédneme menu, pasta alla vongole mají, není nač otálet.

U vchodu nás vítá Luigi. Postarší, distingovaný vrchní nás usadí a představuje denní speciality napsané křídou na tabuli. Ani není třeba, protože já přesně vím, co si dám.Po malé chvíli přistoupí a pokorně se ptá: “Již si madame s pánem vybrali?” “Ano, určitě,” odpovídám. A ještě dodá: “Pokud máte rádi játra, dovolil bych si je jako předkrm doporučit.” Abych neurazila, vymluvím se: “Víte, jsem těhotná a játra nesmím.” “Chápu.  Co Vám tedy mohu nabídnout?” odpoví. “Jako předkrm prosím parmskou šunku s melounem.” Luigi se na mě zhrozeně podívá a říká: “Ve svém stavu by ale madame neměla jíst podobné věci. Italští lékaři je striktně nedoporučují.” V absolutním šoku jen na sucho polykám a nešťastně koukám na muže. Ten si mezitím objednává. Jednoduše, efektivně, nekomplikovaně.

Číšník se na mě znovu obrátí a já volím buvolí mozzarelu s rajčatovou omáčkou. “Dále prosím o pasta alla vongole,” dodávám. Vrchní opět kulí oči, pokračuje otřepanou frází: “Madam by neměla...“ Je mi do pláče. Po dlouhé době sedím ve výborné restauraci v Římě plné mušlí a sušené šunky. A já se tu snad ani nenajím? V tu chvíli přistává mému sousedovi po pravé straně hluboký talíř, plný špaget zalitých mušličkami, ze kterých se ještě kouří. Další pára, která místností stoupá, je už jen ta z mých uší. Bojuji s pokušením pánovi talíř prostě šlohnout a utéct. Na místo toho volíme ústup do jiné restaurace, kde si dáme dvojitou porci sušené šunky a špagety s mořskými plody. A bez keců.

K dalšímu zlomu ve stolování rodičů dochází, když se dítě mění z kojence na batole. V dětské stoličce už ho sedět nebaví. Vlastně sedět už nechce vůbec. Kde jsou ty časy, kdy jste mohli zaparkovat miminko i s kočárkem, v klidu se najíst, zaplatit a spořádaně odejít.

Avšak to, že láska mateřská popírá lásku k jídlu a stolování mi plně došlo až dnes. Po procházce Šáreckým údolí jsme se s kamarádkou, dvěma dětmi a psy vydaly na oběd do blízkého zahradnictví. Ano, slyšíte správně, zahradnictví. To je mimochodem proslulé svou rychlou restaurací a anglickým roastbeefem. Roastbeef si neobjednávám. Jako maminka, si dávám to, co bude chutnat mému dítěti. A mně též.

Vystojím frontu a s tácem. Mířím na terasu, kde Světlana hlídá děti i psy. První, co vidím, je kamarádka s divýma očima pobíhající po terase za malou zvěří. Pohlédnu jí do talíře a je mi jasné, že se jídla ještě ani nedotkla. Zpacifikuji své dítě, Světlana to její. Konečně usedáme ke stolu. Ochutnávám výborné jarní kuřátko s nádivkou a bramborem s medvědím česnekem. Výtečné! Jenže chlapeček odmítá sedět. “Tak si klidně stůj. Hlavně, když se najíš,” říkám nevýchovně. Ejhle. Chybí pití. Nevadí. Napijeme se potom. Světlana by další hlídání totiž nepřežila. Pomalu se popereme s dětmi, psy, hlavním chodem i jahodovou šarlotou. Nastává čas na odchod.

Šaty mám špinavé a uslintané od žebrajícího psa, punčocháče roztrhané od tahání kočáru z auta a do auta, na svetru rozpatlaný kousek zelených, bylinkových brambor, vlasy oživené šlehačkovým dortem. Holka k nakousnutí. Tiše doufám, že nepotkám někoho známého. Světlana se zahledí k vedlejšímu stolu a říká: “Podívej se na ty fešáky za námi. Krásně oblečení, čistí, spokojeně debatují u kávy.” A hořce dodá: “A takhle si naši muži obědvají každý den.”

“Příště vyrazíme s dětmi a psy za haute cuisine, co Ty na to? Myslíš jako nějakou restauraci s michelinskou hvězdou?” reaguje. “Přesně tak,” odpovím. Obě se srdečně zasmějeme té představě.

Každopádně  víme, že do budoucna poobědváme už jen U Pavlů. Je to hospoda čtvrté cenové u nás na rohu. Mají tam bezkonkurenční nakládané syrečky a dětské hřiště s trampolínou. Chlapečky tam zamkneme a  konečně se v klidu najíme. Toť příběh o tom, jak láska k jídlu prohrává marný souboj s láskou mateřskou.

P. S.:Charles M. Schulz, autor Snoopyho,  řekl: ”Láska je vše co potřebujeme. Ale trocha čokolády občas neuškodí.”