Seděla jsem si na svém růžovém obláčku, nádherném, naducaném, měkoučkém a krásně jsem se nechala pohupovat. Nechala jsem se jím něžně objímat a říkala si, že to přece není možné, aby bylo tak strašně dobře.
Krásně jsem si malovala budoucnost, jak jinak, než růžovou a přihlouple se u toho usmívala. Sem tam mnou projela myšlenka, že bych přece jen měla brzdit v těch svých růžových snech, ale snažila jsem se je nevnímat. Po strašně dlouhé době jsem připustila, že existuje růžová a okamžitě se mi v ní zalíbilo. Proletěl kolem můj anděl strážný a máchnul trošku víc křídlem. Rázem jsem byla zpět, ve své tmavě hnědé posteli se zeleným povlečením.
V tu ránu mě zaplavily starosti a problémy, které se pořád množí, jak urputné plísně za vlhkého počasí a zatím, ještě stále klidná jsem uznala, že i hnědá a zelená je dobrá, a že ty barvy mám ráda. Nějak mi postačilo ochutnat ten růžový pocit, který cítím pořád a rozhodla jsem se ho oddělit a nemíchat k němu ostatní barvy. Usnula jsem vcelku brzy, ač mě ráno nečekalo zrovna nic moc příjemného. Možná proto jsem se potřebovala hýčkat a rozmazlovat růžovou.
„Můžete dál“, kývla na mě sestra ze dveří ordinace, odkud vyšla postarší paní a vypadala, že sem už nikdy více nevkročí. Vešla jsem beze strachu. Když jde do tuhého, jsem hrdinka. Nevím, proč to tak funguje, ale tvářím se statečně, ba dokonce ještě i dělám vtípky. Nejspíš trapné, ale sestra se smála. Ani se nedivím, když se jí většina pacientů po celou pracovní dobu dáví. Mě by rozesmálo cokoliv, jen abych ty zvuky nemusela poslouchat.
A smála jsem se jako tele ještě i tehdy, když už jsem měla do krku vstříknutou znecitlivující tekutinu. Připomnělo mi to smrad z tlamičky mojí čivavy a považovala jsem za nutné, sdělit to i sestře, protože nechápala, co je mi k smíchu. Zatím prý nezažila pacienta, který by těsně před „akcí“ takto rozchechtával personál a snažila se mě mezi smíchem poučit, co se se mnou bude odehrávat.
„Lehněte si tady na bok na okraj lůžka.“ pobídla mě k mému poslednímu úkonu, abych byla nachystaná na výkon. Poslechla jsem, protože jsem zvyklá poslouchat, co se po mně žádá. Sestřička ke mně přiskočila a začala mě tlačit dál na lůžko s křikem „proboha vždyť spadnete!“ a stále mě strkala dál. No ale to by nesměla být o půlku objemově menší než já. Dostala jsem další záchvat smíchu a vysvětlila jí, že takto běžně doma lehávám a spávám, protože zbytek postele okupuje čivava. A ta panečku potřebuje místa. Jak ho nemá, kope do mě nožičkami, dokud neuhnu.
To už se z vedlejší místnosti přiřítil doktor kandidát věd, aby mi narval hadici do krku a následně do žaludku. Sestra mi strčila mezi zuby kousátko a bylo po smíchu. Tentokrát už šlo do tuhého. Zvuky hrozné, kandidát věd mi řekl, ať tak nešmrdlám jazykem, že tam nevidí, strkal mi kamerku do díry po osmičce dole vlevo. Nechápu, jak si to mohl splést s krkem, ale budiž to tomuto učenému muži prominuto. Nutno říct, že po několikerém pokusu o polknutí hadice se zdařilo.
Začaly mi však nebezpečně padat vlasy do očí, ze kterých se řinuly slzy jako hrachy, a taky do pusy a to jsem pojala obavu, že si je uslintám. Tak jsem si je chtěla rukou odsunout, ale kandidát se lekl tak, že mi tu ruku odrazil, až mi vletěla zpátky na své místo. Myslel, že si tu hadici chci vyrvat z krku a jeho postřeh byl neuvěřitelný. Omluvila jsem se mu hned po vytažení, vykrkání, vyslintání a utření slziček, že jsem vážně neměla v úmyslu překazit mu jeho úžasnou práci.
Pravda, když začal do hadice vsouvat kleštičky, že odebere vzorek, protože se mu něco nezdálo, začala jsem raději opět myslet na svůj krásný růžovoučký obláček. Je to úžasný placebo efekt. Než jsem si ho vylepšila o stromečky a kytičky, tak bylo po všem. Byla jsem ráda, že jsem ráno upustila od malování obličeje na ten vlastní, protože bych po zákroku vypadala jak kreatura od Picassa.
Výsledky dopadly dobře. Sestra se na mě culila i přes telefon a mě přepadl zase ten můj růžový pocit. Bylo mi jasné, že jsem zpříjemnila alespoň na malou chviličku všední a obyčejný den jedné sestry. Politovala se, že je škoda, že jsem v poho, protože se nemůže těšit na moji další návštěvu. Noo, pokud ještě někdy budu mít cestu kolem, tak se za ní stavím a něco pro radost jí dám. Nejspíš to bude růžové.
A tak jsem se rozhodla, že si ten svůj růžový obláček budu hlídat a hýčkat napořád. Je mi s ním nevýslovně dobře, protože jak jsem zjistila, nožky dosáhnou krásně i na zem, což je hodně důležité. Možná by si takový obláček měli vypěstovat všichni pacienti a nemocní, pěkně hezky večer před usnutím, jako já. A vlastně se dá použít na cokoliv a kdykoliv. Pomáhá to naprosto bombasticky. Růžová totiž uvolňuje napětí a vytváří pocit harmonie.
Co víc si ve vypjatých situacích přát….
