S oblibou říkám, že jsem strašně spokojená na své kopce hnoje. Ona je to totiž pravda. Ovšem někdy je třeba i tu svoji kopku opustit a zjistit, jak ten svět vypadá jinde. A to se pak dějí věci. Rozhodně to tentokrát stálo za to.
A tak jsem vyrazila po dlouhé době do divadla. Tedy sama ne, ale byly jsme na to čtyři baby. Už jen to zavánělo nějakým průšvihem, anebo přinejmenším ostudou. Ještě než jsem vlezla do auta, přemýšlela jsem, co bude mít naše Liduš na sobě. Absolutně se necítí ve společenském oděvu a její neoblíbenější je černé tričko, nejlépe s obrázkem Iron Maiden, případně smrtky s kosou, v lepším případě s nápisem Svaz bojovnic za lepší postavu. Tak jsem přemýšlela, co z toho asi vyhraje. K tomu jsem si představila její kabelčičku ve tvaru lebky, které problikávají červeně očka a bylo vymalováno. Vzhledem k tomu, že to bylo odpolední představení pro školy, měla jsem tak trochu obavy, že všichni místo Jánošíka budou sledovat Liduš a hlavní scéna se obrátí přímo do naší lóže. Vyprskla jsem smíchem, ještě než jsem opustila dům.
Sestava, která se v tu chvíli nacházela v autě byla naprosto unikátní. Já s obřím šátkem kolem krku, aby mi „netáhlo“, Lidka milující zimu pro jistotu v bundě, Lenka v tričku bez rukávů, protože i mínus třicet je pořád horko a Danuš zachumlaná do svetru. Sdělily jsme si první dojmy, co a kde nás bolí a vyrazily na cestu. Pravda, řízky a kávu v termosce jsme neměly a možná by to i bodlo, vzhledem k rychlosti našeho přibližování se městu Zlín. Každopádně cesta nakonec celkem rychle uběhla, alespoň mně to tak přišlo, protože jsem se sem tam ztrácela v jakémsi mikrospánku. Před námi se majestátně vztyčilo divadlo a k našemu velkému štěstí se objevilo i těsně před ním volné parkoviště a první trapas dne.
Lence nejde stáhnout okýnko u řidiče, tak si chtěla otevřít dveře, že vyleze ven a od muže v té kadibudce převezme lístek. Jenže vylézt nemohla, protože si najela tak trošku více těsně. Tak vrazila půl hlavy mezi otevřené dveře auta a kadibudku a křičí na chlapa, ať vydrží, že jí nejde stáhnout okýnko. Mezitím se už Danka s bolavýma nožičkama škrabala z auta ven pro lístek. Lenka vybuchovala smíchem, že chlapovi přece nebude vysvětlovat, že tam má vražený dřevěný kolík. To už vybuchla i Lidka, která řvala já taky. Ehmm, pomyslela jsem si, už to začíná. A taky že jo.
Vyrazily jsme do blízké kavárničky. Zvučné, řekla bych i citově zabarvené „dobrýýý den“ naší Liduš rozrezonovalo stěny téměř prázdné kavárny tak, až servírka s děsem v oku zapřemýšlela „proboha co to sem došlo“? Alespoň její výraz o tom hovořil. Čtyři vyřehtané ženské, (dámy fakt psát nebudu), v nejlepších??? letech. No ty lepší fakt už asi byly, ale nebudeme si to připomínat, že? Slečna nám přinesla nabídkový lístek v černém koženém obalu, na kterém se vyjímala červená orlice. Vydržela jsem chvíli pohled na ten děs, než mi došlo, že přemýšlím nad tím, kde je hákový kříž. Vypadalo to fakt divně a teprve po chvíli mi došlo, že si oblíbená minerálka dělá reklamu. Přešla mě chuť na vodu. U mě jednoznačně vyhrává espresso, kdekoliv si dávám kávu, takže jsem ani neměla moc velkou potřebu zalistovat nabídkou. Bez brýlí nevidím, a když je po delší době vyhrabu z kabelky a nasadím, tak mě přejde chuť něco studovat. Lidka si mezitím stihla objednat turka a vodu k tomu, holky vybíraly kafíčko a já sledovala špínu na zemi. Čmouhy na černé skleněné stěně a prostě celkově nějak divné to tam bylo, asi neměli na uklízečku.
Přišla holčina s dotazem, zda máme vybráno, a protože jsme byly na dámské jízdě, tak se vším všudy. Takže, každá nějakou kávu a medovník k tomu. Jediná Liduš po přečtení nabídky zvolala na tu holčinu: „Už sa mně vaří ten turek?“ „Ne, ještě ne“, odvětila pro mě absolutně nezdatná obsluha. „Tak já už ho nechcu“ znělo oznámení od Liduš a pokračovala ve výslechu. „A vy máte aj svařák? A jaký?“ nedala se Lidka. „Bílý i červený, který si dáte?“ odvětila jí vcelku klidná servírka. Načež nás Lidka odrovnala absolutně všechny, protože jí řekla: „Mně je to jedno, já chcu ten, kerý bude sladší, tak sa nechám překvapit.“ Jakooo, kdybych v ten moment spadla smíchy pod stůl, tak setřu všechen ten bordel svým novým šátkem Desiqual, za který jsem byla Ježíškovi neskutečně vděčná a ani mně to nedojde.
To, že nás Liduš překvapila svým oděvem bylo už jaksi vedlejší a přešlo se to bez nějakých extra komentářů. Je fakt, že v halenečce s výrazným vzorem a krajkovými rukávy vypadala poněkud nezvykle, ale byla jí udělena pochvala. Na krku a v uších zlato a pusu od ucha k uchu. Tentokrát totiž dostala záchvat smíchu z espressa, které bylo přineseno na stůl. To už se po nás dívali fakt všichni. Evidentně espresso ještě nikdy neviděla a střídavě rudla a spouštěla smích, že jsme se tam řehonily všechny čtyři. Ty komentáře k velikosti hrníčku a kávy bych ještě v klidu přežila, ale když zvolala na celou kavárnu: „a proč ti k temu dali štamprlu vody a mně k temu svářku jako nic???“….to už bylo fakt na hotovo. Jenže ona pokračovala pořád dál a v tom záchvatu smíchu ukazovala na Danku. „Ona si tam alespoň doléla to mléko, tož má teho víc, ale ty enom olízneš lžičku a máš to vypité.“ Přiznám se, že jsem i tu trošku kávy měla problém vypít, abych ji rovnou nevyprskla na Danku sedící proti mně. Snědly jsme celkem v rychlosti medovník, na který servírka trošku pozapomněla a přinesla ho, až jsme byly s kávou v podstatě vypořádané. Zaplatily jsme a Liduš sáhla po mé vodě, kterou jsem nechala netknutou. „Ukaž, daj ně tů štamprlu, vypiju to já, když mně žádnů vodu nedali.“ Servírka si asi vydechla, když jsme se zvedly a odešly….
Další pokračování nastalo v divadle, kdy jsme měli sdílet lóži ještě s „někým“. Vešly jsme, tam nikdo tak jsme se usadily, začalo se zhasínat, když v ten moment se otevřely dveře a tam vrazil už postarší pár důchodců. Pán byl evidentně vzteklý, už když se narodil. Začali se tam dohadovat kdo, kde bude sedět, nikdo nic nevidí a tady oni místo nemají, jdou vedle a začali přelézat, pak se zase vraceli, až je jedna paní okřikla, ať jsou zticha. Byli. Až do přestávky, kdy pán spustil znova. Paní ta byla celkem v klidu, tvrdila, že vidí a ať si teda on přesedne, on na ni že on vidí, že bude sedět tam kde je a ať si přesedne ona a kolik vůbec ty lístky stály, atd., atd. Liduš seděla celá rudá, že by jí i krocan záviděl, protože toho měla akorát tak dost. Vztekla se, zvedla se, ať si sednou na její místo a přešla do druhé lóže za Lenkou a Dankou….. tam neviděla nic ona. Naštěstí s tímto přesunem skončila přestávka a hádání a vztekání staříka. Divadlo ho evidentně velice bavilo. Jedinkrát nezatleskal, paní vedle mě ano. Každopádně při závěrečném aplausu, standing ovation a přidávačce už nebyli. Stařík odtáhl tu tichou paní pryč. Bylo mi jí líto a ve finále z toho i smutno.
Nasedly jsme do auta a hurá k domovu a taky za vidinou nějaké dobré večeře po cestě. Uháníme tří nebo čtyř? proudovkou…to už fakt netuším, když si Lenka uvědomila, že nic nevidí! Na to, že řídila, to tedy neznělo moc vtipně. Prý jí to bylo divné, ale že nemá brýle jí došlo až po nějakém tom kilometru. Ty pruhy jí asi pomáhaly držet směr. Ale nešlo zastavit, ani na červenou, že by z nás některá vyběhla do kufru a tam z kabelky osvobodila brýle. Měly jsme „zelenou vlnu“. Tak jsem dostala spásný nápad přelézt do kufru přes sedadla, protože je tam jen taková ta roleta. Zdařilo se, brýle na světě a dojely jsme šťastně až na místo určení „Bowling“, kde dobře vaří. Sotva jsme dosedly, byl problém. Některé začaly řešit, že se tam fakt dobře vyjímáme v tom „divadelním“ oblečení a jestli si nepřesedneme až dozadu. Ujišťovala jsem je, že hráči hrají a my je nezajímáme a ono fakt. Kdo by taky hleděl na staré baby.
Přišla tentokrát velmi milá holčina a prý dámy co si dáte, tak jsme si po chvilce vybírání a přebírání nakonec nechaly poradit. Znělo to celkem honosně – Chicken kardinal, prý nejoblíbenější jídlo a i docela vyhlášené. Odešla. „Proč nám říká dámy??? To asi proto, že sme tak blbě oblečené“ spustila opět Liduš, nešlo jí to do hlavy. Hned jak se k nám servírka vrátila, tak jí vysvětlila, ať nám říká normálně, třeba děvčata, nebo holky, a že vypadáme tak blbě, protože jedeme z divadla. Nastal opět další záchvat smíchu. Lenka se začala ošívat, že je jí ve svetru s kožešinou kolem výstřihu horko, ale že se tam přece nebude vysvlékat do toho tílka bez rukávů. „Já sa doma tak poctivě holím a kolem krku mám bobra jak blázen.“ Spustila pro změnu ona a smíchu opět neubývalo.
Nadešla vteřina našeho štěstí, neslo se to vyhlášené jídlo. Sliny se sbíhaly, žaludky poskakovaly radostí. Dostaly jsme před sebe krásně upravené gastronomické porno, jak by řekl Pohlreich. Slavné Chicken kardinal se skládalo ze čtyř bramboráčků z gastra balení, mezi ně přírodní kuřecí maso, vše přestříkané francouzským dresinkem, koupeným asi vedle v Bille. Náznak oblohy by Pohlreich vyházel do koše, ale to zas já ne, tu jsem si přeházela od Liduš ke mně. Některé z dam, děvčat, holek projevilo obavy o své zoubky, bramboráčky z velkovýroby byly poněkud křupavějšího charakteru. No jo, já chodit k jejich zubařce, tak radši ani nejím. Porno neporno, já jsem si pochutnala, vlastně všechny jsme si pochutnaly. Asi z hladu. Jen jsem nějak nepochopila, jak tohle může být vyhlášené jídlo podniku. Co potom propána to ostatní???
No nic. Zvládly jsme to celkem rychle. Při placení se servírka podivovala, jestli i to divadlo bylo taky tak rychlé. Nebylo. Ale nás už bolely hlavy, kolena, nohy, záda, patní ostruhy a já nevím, co všechno. Při zbylé cestě domů se probíraly nemoci. Smích ustal. Už nám ani nepřišlo směšné to, že Lenka musela zastavit a opět si vyzvednout brýle z kufru. Vidina polohy vleže a v pohodlí domova byla lákavá. Příjemný den byl u konce a my jsme nakonec kuly plány, že v tom tažení za kulturou musíme pokračovat.
Ráno jsem byla nakoupit. Potkala jsem vysmátou Liduš. Ještě pořád řeší to moje kafe. Myslím, že ten zážitek jí vydrží rozhodně delší dobu, než ten můj hltík, který si tolik a ráda užívám.
Marie Novotná
