To jsem si tak dorazila brzy ráno do práce a věci, které mě měly začít naplňovat štěstím mě tak rozčílily, že jsem se i sama za sebe zastyděla. Ale potřeba tmy a ticha byla prostě v tu chvíli důležitější.
No nic naplat, nejdříve to schytal východ slunce, kdy jsem si pro sebe bručela, že je to v pytli, že už budu muset za chvíli chodit dělat ranní nutné úkony bez baterky. Proč jako už začíná být světlo a není ještě tma? Jo, pozastavila jsem se nad tímto svým nepochopitelným rozjímáním, ale nezastavila úplně. Jen mi prostě blesklo hlavou, že jsem divná, když svítání miluju.
Další, kdo to neprávem schytal, byli ptáci. Miluju takové to předjarní poštěbetávání, sem tam nějaké pípnutí, takové ty první nesmělé pokusy o pravý jarní pokřik a námluvy, co jim hrdélka stačí. No vyznamenala jsem se opravdu statečně. Otočila hlavu k místu, odkud zvuky přicházely a pokračovala v načatém monologu. „Venku skoro světlo, vy si tady řvete jak blbí, abyste náhodou něco nezmeškali!“ otráveně jsem za sebou zavřela dveře. Práskat s nimi moc nejde.
Konečně ticho a tma. Jsem si jistá, že jsem zavřela i oči. „Pipipipííííí“….probral mě ve vteřině alarm a mně se tak nechtělo zvednout ruku a naťukat kód, aby zmlknul. Jenže zbytky rozumu ještě stihly vyplodit představu otrávené policejní hlídky, které jsem pokazila závěr noční směny. A tak zmlknul a já byla donucena se fakt už probrat.
Natavila jsem v sobě autopilota a začalo to odsýpat. Taky jsem vyšla znovu ven, a když už neumím přes mnohé sliby „Pozdrav slunci“, tak jsem se mu zcela vážně omluvila a stejně tak ptáčkům. Obojí jsem vzala pro dnešek na milost, stejně by mi žádná jiná varianta nepomohla. Pravda, jsem trošku alergická na „brýdenjaká“, anebo „brýdenjaksevede“ a nejradši bych pokračovala ve svém ranním bručícím módu, ale on si to nikdo nezaslouží a na prvním místě si to nezasloužím ani já sama.
To jen, že milosrdenství tmy a ticha bylo pro mě docela dost žádoucí, po neúmyslně násilném probuzení a neschopnosti a strachu znovu usnout. A pak, po hodinách bdění, ten odporný zvuk budíku, který má naprosto šílený název „Povznesení“. No jo, povznes se člověče z postele a táhni do práce. Asi tak nějak mi to dnes znělo a jen co to tady dopíšu, jdu hledat něco nového, více "povznášejícího", ať nejsem demotivovaná hned další ráno. To by taky ten mobil už nemusel přežít
„Ježíš paní, vy jste na mě tak zoufale hleděla přes ty dveře. To vypadalo, že mě vyhlížíte, kdy konečně přijdu.“ Snažil se o vtip jeden stálý zákazník a popravdě jsem se i rozesmála, protože ten pohled musel teda asi fakt vypadat. Odešel, tak jsem odběhla k zrcadlu, abych překontrolovala svůj zjev. Je fakt, že šminkám jsem ráno moc nedala, vlastně jsem si ani nepamatovala, jestli jsem je použila. Na vlasy už přes týden kašlu, protože tam mi před šitím vyholili nutnou plešku, takže se jen snažím k nikomu netočit zády a nepřitahovat pohledy. Zákaz mytí vlasů šamponem….no co budu povídat. Čistá voda jejich obsah prostě nesmyje.
A tak jsem stála před tím zrcadlem a nic. Nic nesepnulo. Stojím, hledím a nic. Po chvilce si říkám, proč vlastně stojím před zrcadlem a hledím na sebe? Mozek měl výpadek. Pak mě napadlo, že bych si třeba mohla sundat tu roušku. Tak jsem to udělala. Hledím na sebe dál a zase nic. Cosi divného se na mě ze zrcadla dívalo, tak jsem to zase zakryla rouškou. Je černá, vlastně taková tichá a tmavá, kouzelná a milosrdná. Dvě gumky za ucho a člověk se nemusí sám sebe hrozit v zrcadle. Škoda, kdybych druhou natáhla přes oči, možná by to bylo fajn. No a z respirátoru bych si mohla vytvořit na hlavě jarmulku a nemusela řešit, co s náhle vzniklou pleší.
Píše kamarádka, že je covid pozitivní….. . Tak to já budu radši negativní, toužící po tmě a tichu i ve dne, protože ono to prostě svoje kouzlo má. Stačí změnit úhel pohledu. Ticho a tma mají hřejivou kouzelnou moc v podstatě kdykoliv. Přesto jsem vytáhla žaluzie a pustila slunce dovnitř.
