Přece nebudeme umírat.

Setkání s člověkem, který to má spočítáno je vždycky zvláštní. Připadám si trapně, že já jsem zdravá, zatímco ten druhý umírá. Člověk, který odchází na onen svět mě vždycky v něčem předčí a chtě nechtě se mi dostane ponaučení.

Nikdy nevím, jak se mám chovat, co říkat, a tak ze mě většinou vyjde něco, co jsem opravdu říct nechtěla. Navíc mám tendenci se tvářit, že je jako všechno v pohodě, když dotyčný umírá, vždyť je to dnes tak běžné a časté. Můj mozek to prostě nějak nechce pobrat, zpracovat a přijmout, takže si připadám jako naprostý hlupák, který to nakonec nějak trapně pokazí.

Dnes to nebylo jiné. Kráčela jsem z pošty pohroužená do svých myšlenek a z protějšího auta vystoupil pán, který mi byl povědomý, ale nějak jsem ho neměla kam zařadit. Přesto se ve vteřině naše pohledy opět setkaly, konečně mi svitlo a bez známky zděšení jsem se rozzářila, že jsem ráda, že ho vidím. Nemoc značně postoupila. Bylo to patrné na první pohled a výraz očí říkal všechno. Tělo zalité vodou nabylo na objemu, obličej jako vosková figurína.

Když jsem měla svůj obchod, jezdíval ke mně nakupovat z vedlejšího města. Celkem jsme si padli do noty a měli jsme i nějaká společná témata. Vždycky se chvíli zdržel a prohodili jsme pár slov. „Zdravím, to jsem rád, že vás vidím!“ Zazněl jeho hlas stále silně, i když už poněkud unaveně a jeho oči se rozzářily. Prvně v životě mi podal ruku a vřele mi ji stiskl. Bylo vidět, že mluví pravdu. Rád mě viděl a bylo to znát.

Obchod už nemám téměř čtyři roky, a tak se nám teď podaří na sebe narazit už jen opravdu sporadicky. Chvilku jsme povídali, co nového a tak, jak pokračuje, anebo spíš nepokračuje jeho léčba. Těžce se mi hledala slova, protože všechno mi přišlo marné. Zeptat se, tak co, kdy to má přijít? Anebo říkat, že to bude zase dobré? Hledat marná slova útěchy? Ten člověk má jediné přání a já zázraky neumím. Stočila se řeč na mě a já začala nesmyslně plácat něco o svých zdravotních problémech. Jako by ho to mělo v tu chvíli utěšit, že mi taky cosi je. Hodně špatný pokus.

Byla jsem v koncích. Naštěstí si asi za těch pár let dlouhé a pomalé progrese nemoci zvykl na ledacos. A tak se dělal, že mé rozpaky nevidí a vcelku zvesela povídal. Přišel čas se rozloučit a mě opravdu nenapadlo nic hloupějšího, než říct: „Tak se snad ještě někdy uvidíme.“ Vypadlo to ze mě tak hrozně rychle a samo od sebe, že si musel všimnout současného zděšení z mého výrazu tváře. Cítila jsem se jako hlavní kandidátka na titul „Kretén roku“. Znova mi stiskl ruku, usmál se a se slovy: „Určitě se uvidíme, přece nebudeme umírat“, se rozloučil.

Zvesela ještě zamával a já vím, že to bude na něj poslední vzpomínka…. Zamyšleně jsem nasedla do auta a rozjela se. Zpět do svého života...