Objednat si tuto cvičební pomůcku nejspíš nebylo moc moudré a už vůbec ne před Vánoci. Ale jsem ten typ, že když něco chci, včera bylo pozdě. A moje rovina nadšení mě vystřelí směrem k uskutečnění.
Samozřejmě, že guma skončila „někde“, marně vzpomínám, kam jsem ji vlastně uložila, protože cvičit před svátky jaksi nemělo smysl. Vidina všech svátečních dobrot byla větší, než přetahovaná s gumou. Navíc teda bude asi dosti kvalitní, protože při prvním pokusu o natažení jsem zjistila, že mi chybí svaly v rukou. Mám tam jen nějakou hmotu. Sádlo psát nebudu, protože pokud to není na kusu čerstvého krajíce chleba s cibulí, tak je to sprosté slovo. To dá rozum.
Naštěstí jsem si pro jistotu nedala ani novoroční předsevzetí, protože bych měla už třetí den skluz a výčitky svědomí a musela bych si říkat, že to teda zkusím příští rok znovu. Tak jsem se tak v práci dnes zasnila s velmi jasnou představou používání gumy. Nutno podotknout, že instruktážní videa jsem ještě neviděla, takže pracuji se svojí vlastní fantazií.
Jako pořídit si posilovací gumu byl spíš takový nápad ze zoufalství, protože už pár měsíců mě moje tělo vyřazuje z pohybu, na který jsem byla zvyklá a milovala. Tak jsem se rozhodla myslet pozitivně s tím, že je to impulz pro to, abych objevila pohyb taky jiný. A tak jsem si vybrala, takovou krásnou, modrou. Fakt teď nevím, kde vlastně ta holka modrá je. Ale jak zpívá Ondřej Hejma, modrá by měla být dobrá, tak slibuju, že ji najdu. Doma zase tolik schovek mít nemůže, tak to nebude zas tak dlouhá hra na pikanou. Důležité je, že vím, že teda doma je.
Původně jsem si myslela, že s ní budu trénovat – posilovat jako teda ty ruce, jsa si vědoma toho, že se mi celé paže podivně třepou. To si prostě stoupnete před zrcadlo, rozpažíte ruce, mírně ohnete v loktech směrem nahoru a zatřepete ručkama. To co uvidíte, vás opravdu nejenže zamrzí, ale taky trochu vyděsí. Jakože už??? Už je to tady??? No nebudu si nic nalhávat, guma mě už nespasí. Ale nějaký ten svalík by narůst mohl, přeci jen, vnoučata jsou těžší a těžší. No a tak jsem si řekla, že v práci za stolem můžu občas gumu popotáhnout, že mě neubude. No zatím opravdu neubylo.
Další taková odvážná vize byla ta, že gumu natáhnu na nohy a opět vsedě za stolem budu nožky hezky roznožovat a snožovat. Já fakt neznám ty odborné názvy cviků, jak jsem psala, neviděla jsem instruktáž. Jenže jsem si představila, že zrovna přijde zákazník a toto uvidí. Co si tak asi může pomyslet, že provádím za pracovním stolem? Navíc to kancelářské křeslo vrže tak, že by nikdo nevěřil, že pod stolem nikdo jiný než moje nohy a guma není. Nevím, kdo je blíž smrti, jestli to křeslo, anebo já. Jenže mě se třepou i nohy! Takže je třeba zapracovat i tady.
Další problém je ten, že když přijde zákazník a já bych musela rychle k pokladně, tak nevím, jak bych to s tou gumou praktikovala. Jako rukama jsem ji nenatáhla, takže si nejsem jistá ani nohama a jakou délku by mohl tím pádem mít můj krok. V matematice jsem byla slabá, netuším dle jakého vzorce tohle spočítat a stejně by mi to bylo k ničemu. Těch pár metrů k pokladně bych se musela posunovat jak píďalka, protože ladný krok v tom jistojistě udělat nejde a přískokem vpřed si nedovedu představit. Každopádně se moje vize rozšířila o zakopnutí o vlastní nohu a strmý držkopád k zemi, rozbitou hlavu a tratoliště krve kolem mě. Obzvlášť zvláštní by bylo ještě i to, že jsem si poslední dobou z pohodlnosti oblíbila mikinové šaty, takže by ta guma nebyla vidět. Teď ty vyvalené oči zákazníka, co babě hrabe a co tak blbě leze. No vysvětlujte někomu, že máte mezi nohama gumu. Ve vizi totiž nebylo nic o tom, že bych ji vždycky honem stáhla a pak zase natáhla.
Takže jsem tak nějak nabyla dojmu, že vlastně nevím, jestli to bude to pravé ořechové a jestli se nemám raději honem honem uzdravit, abych se mohla vrátit k osvědčenému. Každopádně gumu doma vyhledám a zkusím si ji třeba nějak pojmenovat, aby se mé vize zlepšily a našla jsem si k ní nějaký vztah. Myslím kladný samozřejmě. Co třeba Modrý kód po vzoru známého seriálu, abych byla jakoby blíž tomu urgentu, protože jeden nikdy neví, kdy a jak se rozmajzne na podlaze. No uvidím. Nejdříve ji teda musím najít.
Mimochodem, před pár dny mi přišel mail od Dominika z adresy, odkud jsem objednávala. Prý: „Ahoj Marie, zajímá mě, jestli je vše v pořádku.“ A s nabídkou pomoci mi popřál hezký den. Tak nevím, nevím, jestli on taky neviděl ty moje vize.
