Pedikúra = pravidelná dávka smíchu

Pro dávku si chodím pravidelně. Bez ní už by to nebylo ono. Smích totiž léčí, dokonce i na neštěstí druhých. Pokud ovšem dopadne tak šťastně, jako štěstí Simony, o které se jednou bude psát ...."a žili spolu šťastně, až do smrti".

Pedikérka Drahuška je úžasná ženská, která okamžitě září jako na povel, sotva mě uvidí a vítá ve dveřích. Její radostné „dáš si kafíčko, já na tebe čekám?!" nezní jako otázka, ale spíš jako poveloprosba, aby to svoje nepila sama. Radostně ho odběhne uvařit. Mám pocit, že i kdybych měla umřít, tak ho se štěstím a radostí vypiju, abych viděla ten její zářící obličej. On jí stejně září tak nějak pořád. Přes kupu starostí z ní sálá energie, kterou by jí mohl leckdo závidět. A tak miluju pedikúru především kvůli Drahušce.

Pokaždé najdeme nějaké téma a je fakt, že drmolíme jedna přes druhou, a to jednoznačně naše životní zážitky. Drbárna určitě nejsme, protože nemáme společné známé, a tak vlastně není o kom a stejně by to k nám asi ani nijak nešlo. Většinou tam sedíme dvě na úpravu nožiček a tak tomu bylo i jednou na podzim. Výrazná, sympatická tmavovláska, která trošku němě zírala na moje životní story. Sem tam se zmohla na věty jednoduché, typu: „Ty jo.“ „To jako fakt?“ „To je hrůza.“ apod. . Na dotaz Drahušky, na kdy chce zase objednat, okamžitě zaprosila, že to chce ve stejný den jako já, protože ona musí slyšet pokračování. „Vždyť to je tady jako nějaká telenovela!“ zvolala ohromeně a propuknul hlasitý smích všech nás tří.

A tak vznikly naše „pravidelnosti“, kdy se sejdeme. Já, Drahuška a Simona. Sotva svlažíme nožky, už je dáno nějaké téma a naposled, ani nevím proč, to byli chlapi. Já a Drahuš jsme rády, když ti naši chlapi mlčí. Máme rády tak nějak ten svůj klid. Naopak Simča, vzor dokonalého manželství, což jako nikdo asi nechápe, docela oponovala, jak to mají večer fajn, když se sejdou po práci domů a muž mluví a mluví a mluví….. A ona ho láskyplně nechává vymluvit, protože jí to nevadí a ráda ho poslouchá. Mají se už dlouho a hodně rádi. Takový prototyp šťastného manželství, dalo by se říct.

„Tobě to nevadí???“ Nevěřícně jsme s Drahuš kroutily hlavou a Simona docela logicky odpověděla: „Neee, tak když on je celý den zticha, s těmi mrtvolami, tak se potřebuje vymluvit a mně to fakt nevadí.“ „S mrtvolami???“ přemohla nás těžká zvědavost, cože to vlastně ten její manžílek dělá. „No, on je kameník. Celé dny tráví na hřbitově, tak si potřebuje alespoň doma povídat.“ Uznaly jsme, že teda asi jo a Simona nás znovu ujišťovala, že oni jsou fakt v pohodě. Vzpomněli jsme nějaké „pohřební“ zážitky, protože mé první zaměstnání byla výroba „parte“ a o nějakou legrácku nebyla nouze. I Simča se směle přidala: „no, on ten můj mi třeba na rande nosil i zlaté zuby“. To už jsme víceméně řádně vybuchly smíchem a tak jsme se dozvěděly její příběh, jak spolu dlouho chodili, žili a pak byla najednou Simona těhotná.

„Jsem těhotná, co budeme dělat?“ zeptala se svého milého. Ten inspirován tehdejší reklamou v televizi nezaváhal a odpověděl: „Co by, dáme si Deli.“  „Jaaaak Deli? Co Deli? Snad si mě ku*va vezmeš neee?“ rázně řekla Simona a tak byla veselka. Sama netuším, kdo takový název vymyslel, protože vždycky se najde něco, co k smíchu zrovna moc není. A taky že ne. Alespoň tehdy, i když teď s odstupem času se to jeví jako dobré téma pro Bakaláře.

„Šaty jsem chtěla mít nádherné, s vlečkou a chtěla jsem jet v kočáře. Byly to ty nejhnusnější šaty na světě, naštěstí alespoň na fotce nakonec vyšly docela dobře. Když nastávající přivezl kytici, málem jsem mu ji omlátila o hlavu, celou jsem ji rozebrala a převázala znovu. Kamarádka se vrátila z Ameriky a přivezla horkou novinku, spirálky do vlasů a tak mi je zakomponovala do účesu. Když mě uviděl ženich a zeptal se: „Ty někam vysíláš?“, rozbrečela jsem se, že se vdávat nebudu. A už tuplem ne, když mám jet v autě, které nám před tím vyhořelo. Křičela jsem na něj, ať okamžitě sežene jiné auto, protože jako nevěsta nepojedu v autě, které má na kapotě vypálenou díru ve tvaru kosočtverce.“ vypočítávala své šťastné chvilky Simona.

„Jako třešinka na svatebním dortu byly dorty, které nakonec vůbec nebyly, jídlo, které nebylo moc poživatelné a zbytky přípitku, které sléval číšník do jedné flašky, asi aby si mohli ťuknout jiní svatebčané příští týden. Jelikož jsem ho přistihla při činu, tak se opatrně zeptal, jestli si to chci vzít. Chtěla a hodila jsem to do popelnice. Úplný vrchol všeho bylo to, že do druhého dne nám zčernaly snubní prstýnky.“ Dokončila svůj výčet Simona a jako důkaz stáhla z prstu snubák, který byl zevnitř fakt černý. Pak už propukla jen ve smích, který nějak nemohla zastavit, protože si ještě vzpomněla na jejich svatební video, kdy první záběr měl být, jak jdou k radnici, jenže je předběhl nějaký opilý bezdomovec s igelitkou, a tak na svatebním videu hrdě kráčí jako první on.

Při představě tohoto romantického svatebního dne nám všem tekly slzy od smíchu. Vzpomínala jsem na své „romantické“ chvilky a nějak se mi nemohlo nic vybavit. Už se o to ani nesnažím. Každopádně takovou smršť svatebních zážitků jako Simona určitě nemám. A tak se těším na další „nožičky“, kafíčko, Drahušku i Simonu a samozřejmě nějaký ten životní zážitek. Na takových pravidelnostech se totiž tvoří závislost.