Posnídat párek s hořčicí před cvičením asi nebyla ta nejlepší volba, ale lednice tak nějak zeje prázdnotou a zbylí dva „čertíci“ od soboty se na mě záhadně křenili, asi že byl ten Mikuláš.
Což o to, hlad jsem měla, když jsem vstala už ve čtyři a bylo šest. Žaludek se přihlásil o svá práva. No tak jsem mu vyhověla. Začal zoufale naříkat. Dobře mu tak, přesto jsem mu slíbila, že se stavím nakoupit, jak pojedu z cvičení domů a dostane nějakou lepší stravu.
Ano, ještě cestou autem do města jsem si nadávala, že zhltnout párek před cvičením byla ta největší blbost, ležel mi v žaludku jak vetřelec a měla jsem obavy, jaký tak asi mohu podat výkon. Nicméně myšlenky se během jízdy přenesly jinam, a když jsem házela drobné na parkovišti do automatu, uvědomila jsem si, že už je mi dobře.
Schody jsem tentokrát vyběhla docela v pohodě a vrazila dovnitř. Obsluze na recepci úlekem málem zaskočil namazaný rohlík. S omluvným gestem jsem pozdravila a vešla do šatny. Ve chvíli jsem byla venku, připravená ke sportu, nezbytnou láhev s pitím s sebou. Nepopírám, že svým pitím vzbuzuji tak trochu rozruch, protože já prostě čistou a neperlivou vodu pít nebudu.
Jednoduše proto, že je mi po ní odjakživa těžko. A taky proto že nemusím být za každou cenu in a taky dělat všechno „správně“ jak se má, protože stejně nikdo pořádně neví, kde je pravda. A tak si nosím hodně ředěný 100% džus, což ve finále v té flašce vypadá jak sirupová voda. Vzbuzuji tím zděšení a odpor přítomných výstavních krasavic, které netuším proč tam chodí, protože na jejich zmalovaných obličejích a vystajlovaném sportovně-funkčním oblečení člověk nezahlédne jedinou krůpěj potu.
Je fakt, že možná působím taky divně tím, že jsem tam nejstarší, alespoň mi to tak připadá, a taky že nemám to správné, sportovně-funkční oblečení. Vystačím si s černým elastickým tílkem a tepláky pod kolena. Demódované, letité „najky“, vyprané v pračce do běla. Je mi to jedno. Dávno, hodně dávno jsem přestala tyto věci řešit, chodím tam z jiných důvodů.
Dala jsem si „zahřívačku“ na rotopedu, a jak si tak šlapu, abych rozehřála své zmrzlé tělo, oči mi spočinuly na dvou dámách, které se lopotily na běžeckých pásech přede mnou. Začala jsem se docela bavit. Jedna, která měla zadnici minimálně třikrát větší než já, mě obzvlášť potěšila. Ještě jsem ji tam neviděla, a když člověk vidí někoho, kdo je prostě větší, tak to škodolibě potěší. Já vím, neměla bych, ale člověk se tomu pocitu prostě neubrání. Druhá, mladinká holčina s houpajícím se ohonem až pod zadek, mě však zaujala víc. Zezadu vypadala fakt docela dobře, samo že i dobře oblečená. Ale ejhle co to? Jak se jí pohupovaly ty vlasy ze strany na stranu, odhalovaly velkou díru na zadečku přesně uprostřed. „No a je po dámě“, pomyslela jsem si, „co naplat, že má na sobě drahý, moderní ohoz“.
Usoudila jsem, že jsem si dostatečně zvýšila tepovou frekvenci, zaplašila myšlenky na párek, jestli se mi po něm neudělá znovu špatně, nicméně pozřít před cvičením nějaký ten proteinový nápoj, to by byla pro mě větší smrt. Hurá do toho. Sáhla jsem po „neoprenové sukýnce“, tentokrát jsem prvně vyměnila velikost XL za L. Radost velká, když jsem se do ní nasoukala, protože v té větší mi prostě už nedrží dobře vzduch a tím pádem je šlapání v podtlaku jaksi k ničemu.
Dala jsem si sluchátka na uši, zapnula hudbu, která už taky něco pamatuje, zvýšila rychlost a sklon pásu na své tempo. Klip k písni na obrazovce mě nebavil, tak jsem svůj pohled upřela z okna ven, na protilehlou střechu a přenesla se kamsi v myšlenkách. Uvědomila jsem si, že se mi tentokrát šlape nějak zlehka, tak jsem přidala rychlost. Vyrušila mě známá melodie „mmmhmachach, mmmhmachach ….nai nanai nananananai……“, nojo, Láska v housce ve mně vyvolala asociaci na ten můj ranní párek s rohlíkem. Brrrr.
Přidala jsem znovu na rychlosti a v duchu jsem si dávala příkazy. „Musíš! Ten párek vyšlapeš! Dostaň ho ze sebe ven!“ Přiznám se, že jak jsem tak trošku trhlá a ještě mě to i baví, navíc jsem ten párek před sebou viděla, jak se chudák provinile krčí, tak jsem se tam s těmi sluchátky tomu rozchechtala nahlas. Tím jsem na sebe přivolala upřené a udivené pohledy úplně všech. Hodila jsem jen tak kolem sebe úsměvem a šlapala zvesela dál, ale věděla jsem, že už bude zle.
Písnička mě nakazila tak, že jsem po chvíli tak nějak automaticky s těmi sluchátky na uších začala pět asi hodně nahlas, „vždyť víš co chci – já vím, ale nejde vo to co kdo chce…………“ …….vystajlované hérečky přestaly cvičit. No, některá z nich asi měla smysl pro humor, protože se smála. Netuším, zda jen tak, anebo od srdce nahlas, protože v uších mi ještě stále řvalo „nai nanai…“.
No a pak přišla na řadu další písnička a další a další……, ale už jsem se krotila a poslušně šlapala beze smíchu a zpěvu. Vyhlížela jsem nedočkavě ty endorfínky. Podtlak pomalu začal povolovat, tak jsem i já zvolnila tempo, abych rozjetá jak šlak nezakopla, až začne stroj zastavovat. To by bylo asi poslední divadlo, co bych tam ten den předvedla. Obsluha mě vysvobodila ze zajetí přístroje a v ten moment následuje to boží a příjemné, lymfodrenáže. Po nezbytných úkonech už spokojeně ležím, pod hlavou peřinku, deku kdyby byla zima a na palcích u nohou už cítím první tlak. Prosím obsluhu o zhasnutí a zavření dveří a už jen blaženě zavírám oči a užívám si tu půlhodinku absolutní pohody. Totálně se při tom odbourají poslední negativní myšlenky a ke konci většinou usnínám.
Jenže jak mám teď rýmu, tak se mi hned zkraje podařilo kýchnout tak mohutně, že se mi právě se nafukující partie kolem boků a břicha rozletěly do stran. Ani pevný suchý superzip to neudržel. Tak jsem musela počkat, až se to zase trošku sfoukne, abych se do toho zapnula znova. To byla ale opravdu jen taková malá nepříjemnost a už zase kolem mě cupkaly dupkaly moje vlastní endorfínky, jak jim něžně říkám.
Pak ještě sprcha a hurá ven, nadechnout se mrazivého vzduchu. Vždycky jak vyjdu ven na čerstvý vzduch, vypocená, odpočatá, vysprchovaná, tak nastane ten „nej“ okamžik, který absolutně miluju. Je asi nepřenositelný a nesdělitelný pro každého, kdo to nezažil. Ale je to prostě bomba.
Tak zítra znovu! Párkům a sportu zdar! :)
