A zatímco naši páni politici rozhodovali o prodloužení nouzového stavu, já jsem rozhodovala sama o sobě. No ale nevím, jestli to nebude stejné jako v té vládě a zítra nebude všechno jinak.
Myslím tím u sebe všechno jinak, protože někdy si připadám jako ta naše vláda. Teda alespoň myslím, protože já tu politiku fakt nějak nepobírám, nerozumím, nepletu se do žádných debat, nesleduji, jen sem tam mi nějaký titulek bouchne do očí, případně zaregistruji, jak všichni nadávají, všechno je špatně a všichni se mezi sebou hádají, protože co názor to pravda. No dejte mi pokoj. Já mám dost své vlastní politiky, která se ve mně mlátí statečně a na to ostatní už prostě nemám prostor, ať už si o mně myslí kdo co chce.
Vládnout sama sobě, to není jen tak, to chce kus odvahy a nejsem neomylná. Takže občas, často, chytám jednou zleva, jednou zprava. Je fakt, že v padesáti už by člověk mohl mí schopnost statečně uhýbat, jenže ony se zase zpomalují reflexy, tak je to prostě těžké. No a pak jsou taky tady různé okolnosti, které se mě bytostně dotýkají, a které prostě ovlivnit nemůžu, musím je přijmout, přizpůsobit se a nehroutit se. Včera jsem si musela připomenout, že jsem k takovému osudu předurčená a je třeba se vzmužit, byť do chlapa mám daleko.
Už ráno jsem si řekla, že to chce řízený odpočinek. Řídila jsem ho tak, že jsem měla celý den jaksi, nevím jak, co dělat. Vnitřně jsem si zpracovávala vědomí, že vážné okolnosti mě přinutily smrsknout svůj život na běž do práce a hlídej doma. Je fakt, že tak teď žije spousta lidí a já nemám potřebu nějak trajdat. Jediná potřeba je trajdat někde v přírodě. Ale bohužel. V srpnu se mi vypnulo koleno a po různých léčbách zlobí pořád. Pak se přidaly další věci a bylo vymalováno. Nejspíš rovnou do ruda.
No a včera už mě přepadaly směsice všech mých pocitů, neschopnosti, nemohoucnosti, svázanosti, nutnému přizpůsobení se nechtěným, ale nevyhnutelným změnám. A současně mě něco zevnitř popichovalo, takové ty jiskérky jakože jo, zkus, běž, dělej, půjde to….no můj vnitřní motor se skoro zadřel, jak pořád přepínal z jedničky na zpátečku. Logicky jsem nevěděla, co ta moje vnitřní vláda po mně vlastně chce.
No a tak přišlo na to, že jsem já nevím, po třech, možná i více týdnech vybalila kufr, který smutně ležel odložený v ložnici a následně odhalil věci, které jsem už párkrát hledala. Ano, až tak jsem na tom byla dobře, že jsem kolem něj dokázala chodit a nenapadlo mě, proč tam ten chudák vlastně pořád leží a co všechno skrývá. Je fakt, že poslední týdny mám tak nějak v mlze a můj mozek je vytěsňuje, co nejvíce to jde.
Otevřela jsem skříň a ony ty jiskérky ve mně začaly více prskat. Vždycky prsk a takové příjemno. Rozhlédla jsem se po svém oblečení a zavzpomínala, že před půl rokem mi to v něm možná i docela někdy slušelo, ale teď mám problém se do něčeho nasoukat, z něčeho nevytékat ….tolik hezkých věcí…. . A z těch celodenně prskajících věcí ve mně, rozzářilo se najednou jasné světlo a prostě jsem to věděla. Hrozně se mi ulevilo, no nakonec jsem stejně asi třikrát dávala zpátečku. Uvnitř jasno, ale zvenčí to šlo hrozně ztuha. Nakonec jsem řekla dceři, že jestli najdu botasky, jdu na to. Našla.
A tak jsem z věšáku na prádlo (rozuměj běžecký pás) sebrala, co tam nepatří a zkusila tlačítko START, jestli se vůbec rozběhne. START se spustil i ve mně. Sluchátka na uších a na rozjezd milovanou srdcovku Artpop. Pro mě naprosto geniální spojení Lady Gaga a Eltona Johna. Tahle písnička mě nepřestane dostávat, nepřestane dodávat energii. Prostě boží dobíječka a ten zelený žabák na konci, to jsem určitě já.
https://www.youtube.com/watch?v=jKAA_INzDGo
A tak se stalo, že si mé tělo začalo vzpomínat, ozývaly se hlasy mé vnitřní vlády, která mě kdysi, několikrát vedla tím správným směrem. Nohám se chtělo doslova utíkat a nebýt vědomí, že můžu poškodit ještě víc koleno, tak nejspíš běžím nonstop několik kilometrů. A ano, trošičku jsem si to zkusit musela. Neskutečné. Normálně mi i slza ukápla. Ani ne tak, že bych ze sebe uvolnila emoce, ale z toho pocitu spojení hudby a pohybu. Z toho pocitu, jak si tělo pamatuje a hlavně chce, jak přirozeně přešlo tam, kde kdysi před měsíci skončilo. Nejdříve měly nohy tendenci trošku tuhnout, ale pak se vše poddalo.
Endorfiny jakoby čekaly připravené za rohem, tak rychlý nástup jsem nečekala. Možná by kolem mě poletovaly jako třepotaví motýli, i kdybych na tom páse jen stála. Kdoví. Spokojeně jsem se usmívala, splavená potem a během té hodiny mi stále naskakovala věta psychiatra, který mi nedávno při konzultaci jednoho problému řekl: „Buď se budete smát, anebo se z toho zblázníte.“ Omlouvala jsem se za to, že jsem se smála jisté situaci, která k smíchu vůbec nebyla. No tak jsem mu řekla, ať si mě ale pro jistotu píše do pořadníku, protože jeden nikdy neví. Že jo. Ale ta jeho věta mi naskočila několikrát za sebou a pokračuje to i dnes. Slova mají obrovskou moc. Mohou neskutečně člověka nastřelit, ale taky neskutečně zničit. A tahle jeho slova přišla asi v ten nejlepší čas, byť jsem nepotřebovala konzultovat sebe. Někdy se věci prostě stanou, protože mají. Je na nás, jestli jim věnujeme pozornost, anebo si ten smysl ani neuvědomíme.
A tak jsem pochopila, že moje vláda včera zaúřadovala velmi dobře. Všichni její rádci, ministrové a já nevím kdo, byli přesně na svém místě. A tak jsme spolu udělali tu nejlepší možnou věc, která v konečném důsledku poslouží nejen mně, ale i všem ostatním. Velká škoda, že to tak nefunguje ve vládě, která by měla mít na paměti dobro svého lidu. Chápu, že to není lehké, ale…..!?
