Obstát v testu? No problem ....

„Tak co? Který z těch čtyř? Kterého by sis vybrala? Který se ti líbí?“ Vysypal na mě manžel otázky přes druhý konec stolu a už ke mně otáčel notebook, abych mohla vynést ortel.

„Vyber si jednoho z těch čtyř chlapů, který je tvůj typ a já ti řeknu, jestli jsem pro tebe ten pravý.“ Ojoj, můj muž objevil jakýsi testík a teď se u toho dohádáme jak psi, protože po patnácti letech zjistíme, že si vlastně v ničem nerozumíme a že se k sobě zoufale nehodíme. Mrkla jsem s obavami na obrazovku a pojalo mě teprve zděšení.

Ze čtyř možných kandidátů, podotýkám, že kreslených, přicházel v úvahu pouze jeden. Nechtělo se mi ani za nic ukázat prstem, věděla jsem, že to bude manžel těžce rozdýchávat a hned první konflikt bude na světě, ještě, než přečte výsledky. „Hmm, nooo, víš, paradoxně, ten třetí je nejlepší. Ten se mi líbí.“ Při výběru jsem nezaváhala ani na vteřinu a test tedy pojala velmi zodpovědně, ale záchvatu smíchu jsem se nakonec neubránila. To asi proto, když jsem uviděla, jak manželovi lezou oči z důlků ven.

„Ten?! To si jako děláš prdel ne?! Tak on jako může mít vousy a já nesmím???“ „Hmm“, škytla jsem a znovu se rozesmála na celé kolo, jak se poměřuje s kresleným obrázkem. Já jsem mu totiž vousy nosit zakázala a nesnáším je na něm. Říkám mu, že mu nesluší a vypadá v nich jak vyžilý houmlesák. A teď, když si mám vybrat chlapa, byť kresleného, bez váhání ukážu na vousatého. Tak tím jsem ho docela dostala.

Jaké však bylo ve finále překvapení nás obou, když test vyšel nadmíru dobře. Nejenže jsem si vybrala toho správného muže, ale ještě se k sobě i výborně hodíme a doplňujeme se. Prostě spokojenost na obou frontách, zbraně se netasily, bílý prapor vesele zaplápolal nad našimi hlavami a muž vzal na milost i toho chudáka vousatého malovaného.

Už ani naposled neprotestoval, když jsme měli někam jít a já mu řekla, jestli by se nemohl oholit. Jindy by pronesl svoji památnou větu: „A já si myslel, že mi to sluší, moje maminka vždycky chtěla, abych si nechal vousy narůst.“ Jakooo, když jsem neměla náladu, tak tato několik let omílaná věta byla už na zabití. Ale dokud byly děti menší, nechtěla jsem z nich udělat sirotečky. No a když jsem měla náladu v normálu, tak jsem mu vysvětlila, že jeho maminka je 320 km daleko, tak ať sbalí sebe, vousy a maže se jí ukázat.

To všichni chlapi tak nenávidí holení?

Jinak je ale můj muž skvělý, protože když o něm sem tam někde něco napíšu, tak jen s klidem pronese? „Zase ze mě děláš debila?“ Tak ale on je občas docela vděčné téma, hihi. Po téměř patnácti letech soužití nemá tušení, kde hledat svoje oblečení, ale třeba trefí sám do koupelny, wc, kuchyně, ledničky a podobně. Takže to zase až tak zlé není. Na druhou stranu je nutno podotknout, že umí snad úplně všechno, takový Ferda s tou puntíkatou mašlí pod krkem. A co neumí, to se prostě naučí. A že je to všechno na milimetry, dokonalé, přesné nemusím snad ani dodávat. Kdybych ho půjčovala do ostatních domácností, musel by se naklonovat, protože by mu na to jeden život nestačil. A že si ho ženské chtějí půjčovat! No ale to zase ne, fakt nepůjčím. Jen občas. Sousedce, nebo kámošce…. Ať zase nejsem takový nelida. ;)

Na nákupy už ho taky moc neposílám, protože ač s napsaným seznamem, stejně si to přebere svojí mužskou logikou a přinese vše jinak. Když mu napíšu velkou sklenku leča, protože vím, že mají velké i malé, tak aby nemusel přemýšlet, tak stejně přinese velkou i malou, protože nevěděl, jak velkou jsem tu velkou myslela. Místo kila cibule přinese jen pět, protože mu přišlo, že je to strašně moc, takže až mi dojde, skočí pak pro další. Místo smetany v modrém kelímku přinese ve žlutém, protože se holek v obchodě zeptal, která je v tom modrém kelímku, načež se mu dostalo otázky, na co tu smetanu budu potřebovat. A tím ho odbouraly úplně, protože nevěděl. Tak řekl, že asi na omáčku. Holky mu daly tu ve žlutém kelímku, přestože na lístku jasně stálo „smetana v modrém kelímku“.

Tak ale on se mi snaží vyhovět, a ještě u toho i uvažuje! A to je přece úžasné! Už jenom proto, že ženská neví, co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane. Takže tím vlastně předchází těžkému válečnému konfliktu v naší domácnosti.

No a protože mé psaní občas můj muž čte….. takže Josef, kdyby něco …….. ajlavjúúúú joooo???

P.S.: A když budeme příště odcházet z Lidlu a začne to výhrůžně hvízdat, tak prosím nekřič „honem pryč“. Měli jsme štěstí, tentokrát nás nechytli! :)))))