Dnes se stalo asi nemožné. Po roce léčení i druhá kontrola potvrdila že jako už konečně zdravá!!! A učím se tomu věřit.
Konečně skončí věčné telefonování do ordinace se slovy: „Dobrý den sestři, tady Novotná, vaše noční můra!“ Pravda, sestra se vždycky dušovala, že nééé, že to tak není, ale nejspíš měla výhodu, že neprobíhal videohovor, takže jsem mohla maximálně jen tušit, jak se asi tváří. Počítám, že na toto časté české příjmení bude do smrti alergická a její tělo se hodí okamžitě do křeče, jakmile ho uslyší.
Je fakt, že od té doby, co mi volala, že MUDr. vzkazuje, že mám okamžitě naklusat do nemocnice na kapačky, je na mě nějaká více milejší a usměvavá. Asi tušila, že se mě už konečně zbaví. Nicméně si myslím, že nás, nočních můr je stejně hodně. Při posledním představení se jako můra, byla v telefonu nezvykle veselá a doslova vyzpívala do sluchátka výsledky po asi teda úspěšné hospitalizaci. Myslím, že na mě přes sluchátko skákaly i ty malé černé notičky s ocásky, které oznamovaly, že už je vše dobré, v těle je to, co má být a to, co tam být nemělo, někam zmizelo. Samo, že se nezajímám kam, aby se to nechtělo vrátit.
Trochu jsem se cukala, že teda ještě mám divný pocit, že to úplně ok není, ale ona byla tak z výsledků přesvědčená, že jsem dokonce obvinila i laboratoř, že mi zfalšovali výsledky, aby se mě konečně zbavili i oni. Vyvstával mi před očima obraz Smrtihlava, ve kterého bych se změnila, pokud by se mě fakt chtěli takto bídně zbavit. Ne, že bych tam chodila ráda a byla ráda za své problémy, ale prostě se mi nedařilo uvěřit, že po roce všemožného léčení, včetně bylinek a různých podpůrných preparátů, kdy už vše vypadalo beznadějně a já propadala beznaději, tak najednou čáry máry fuk?
No ale když mi dnes i v jiné ordinaci potvrdili, že i tam vše v pořádku, tak jsem pojala takovou už i vánoční náladu, že jsem upekla dva druhy cukroví, k čemuž mám od dětství odpor. Udělala jsem si vánoční diskotéku, z repráku na mě vyřvával Nightwork „jmenuji se Pepa Kapr, když sem v kádi, tak jsem rapl“……dokonce jsem si i trochu trsla, ale radši jsem toho hned nechala, protože na jednu stranu sice zdravá, ale na druhou nemocná zase jinak. Tak jsem sebe samu napomenula, že sotva mě Pavla třikrát píchla do zadnice, tak už se nezřízeně nakrucuju u pečení cukroví. Každopádně, až ještě trochu zkrotím i svou nezbednou páteř, bude zas o něco líp. Anebo hůř? Já vlastně nevím, u mě se to tak nějak divně střídá, scénář předem není jasně daný. Moje zdraví je taková stand-up tragicomedy, kdy nikdo netuší dne ani hodiny.
Ale zase, když se to vezme jinak, není vůbec špatné nevědět dne a hodiny, protože by se taky mohlo lehce stát, že by můra zůstávala pořád ve tmě, anebo blbě narážela do rozpálené žárovky, a to prostě nechceš. Hm, a jak říkají naši sousedi, že zlá burina nevyhynie, budu se tím řídit, a i přes všechny zlé neduhy, budu dlouho žít. Tak ano, nastavila jsem se do takového módu, protože když nevíš dne ani hodiny, můžeš si myslet, že tady budeš věčně. A taky se ještě říká, že blbost je věčná a nad tím by se dalo taky zamyslet.
Vlastně mám teď takové spokojené dny, protože mě ani čert nesbalil, tak jsem asi byla hodná, anebo si můry nikdo z nich nevšiml. Ostatně, kdoví, co taková můra v pekle dělá, že?
