Někdy je třeba prostě něco změnit

Z nespavosti jsem v notebookových šuplíčcích šmejdila po tom, co jsem si tak kdy psala a zjistila jsem, že jedno psaní má pokračování. A nejspíš je třeba ho ukončit - uzavřít, protože tím možná zachráním svůj kotník...

Listopad 2014

Tak jsme s dcerou při nákupní horečce z nutnosti obutí a oblečení zjistily pár důležitých věcí. Já mám na nic nohy, protože k nim nepadly žádné boty. Ona má předlouhé ruce, protože všechny bundy mají krátké rukávy. Z nouze jsme vlezly i do vyšší cenové, ale i tam zůstaly naše peníze ušetřeny. Všichni ostatní zběsile utráceli. My neměly za co. Jen vánoční hvězdu do okna… a ještě ….

… jediné kuře z KFC zůstalo stejné chuti, barvy i vůně, ba dokonce jako bonus dvě omáčky k nákupu. Vánoce začaly i tady. Pravda, není omáčka jako omáčka, ale darovanému koni na zuby nehleď. A omáčce už vůbec ne. A tak poslední nákup nezklamal. Nezklamal ani našeho psa, který nás o to radostněji vítal z výletu domů. Vidina a vůně dobré bašty se linula z igelitky se známým logem a tak jsem chodila venčit ještě i v noci, protože z lítosti, že chudinka malá tak trpěla naší nepřítomností, dovolila jsem jí sežrat více než je zdrávo. Vlastně by to vůbec neměla, ale zkuste odolat prosbám čivavy. Ty oči ……….

Zhnusená, bez bot a jiných potřebných věcí, s oteklou a bolavou nohou, ulehla jsem na gauč. Už žádné boty nechci! Stejně nemůžu chodit. Kafe a kus dortu z dceřiných narozenin zklidnilo moje nervy a pomalu přicházel útlum a klídek. Manžel namazal moji nožku smradlavou mastí a já jsem dostala záchvat smíchu asi ze zoufalství, protože jsem najednou pochopila rčení: „smrdí jak bolavá noha“.

Přemluvila jsem ho, ať najde žárovku a zprovozní mi tu vánoční hvězdu. Při pohledu na mě pochopil, že fakt nekecám a myslím to vážně. Tvářila jsem se hodně zoufale, to já umím, tak se rozhodl neprotestovat. Kdysi hodně dávno mi kartářka řekla, že mě doslova bude nosit na rukou, a kdyby mě unesl, měla by i pravdu. Je zlatý, to se musí nechat. Samozřejmě, že od camcaď po camcaď, chlapi jsou jiní, co si budeme povídat.

„Kam to chceš pověsit?“ …..tak na tuto otázku jsem se zapomněla připravit. „Taková kravina“ pokračoval muž v monologu, „kdyby se ti chtělo, vzala bys nůžtičky a udělala by sis to sama, objímku a žárovku mám.“ Měl to být pokus o vtip, který jsem nechtěla pochopit a ani se mu zasmát. Sykala jsem bolestí a smát se volovině, no uznejte sami…… „Pověs to zatím na okno, chci se kroutit bolestí, a jak si to budu užívat, tak aby mi k tomu alespoň svítila jasná hvězda.“ Pohled na ni mě bude uklidňovat, pomyslela jsem si.

Takže tak. Vánoce začaly i u nás. A proč ne. Proč si nedělat radost tehdy, kdy to potřebujeme? Hvězda svítí i teď, když to píšu a já se na ni vždycky přitrouble usměji. Možná si na Vánoce místo ní pověsím nové boty, kdoví…….

Hodím dopis do okna a snad si Ježíšek přečte, že je fakt potřebuji a nějaké, pro mě vhodné vymyslí. Zítra prubnu ještě jeden obchod, a když tak mu je podstrčím, že by to měl bez práce.

Napsala bych: „tak šťastné a veselé“, ale na to je ještě fakt čas, tak si jdu uvařit další kafe ;-)

Leden 2017

Hvězda v okně stále svítí. Ne, že bych ji od listopadu 2014 zapomněla zhasnout, ale dávám ji každé Vánoce na stejné místo a zatím se mi s ní nějak nechce rozloučit. Její světlo se mi za tu dobu neomrzelo a stále mám z ní příjemné pocity. Horší je to s mojí nohou, ze které se pocity opět zhoršily. Už nemažu smradlavou mastí, nafasovala jsem ortézu. Hezkou, moderní, černou s reflexní zelenou. Asi proto, abych byla dobře rozeznatelná a viditelná jako kripl domácí a všichni se mi v domě raději vyhnuli.

Jediné mojí čivavě je to úplně šumafuk a užívá si to, když s ní ležím na gauči. Její štěstí je nyní extrémní, protože se přidala super parádní chřipka, takže jsem už týden téměř nepřetržitě v poloze, kterou ona miluje. Budiž jí tedy přáno, je asi jediná, která si mé nemoci užívá.

Marně se snažím vybavit, jestli jsem tehdy na sklonku roku 2014 ty boty vlastně sehnala. I když teď mi došlo že ano, protože je už zase nemůžu nosit. Moje úžasné, pohodlné zimní botky, které jsou díky ortéze opět odloženy „na jindy“.

Možná je čas sundat z okna tu hvězdu, protože jestli ona náhodou není nějak napojená na tu moji nohu. Problémy se totiž znovu objevily, když jsem před Vánoci hvězdu pověsila. Přemýšlím nad touto možnou souvislostí, že by to bylo „něco za něco“? Chceš mít příjemné pocity a hezký pohled, tak tedy lež na fleku, upírej zrak ke hvězdě, však chodit u toho nepotřebuješ? Nějak mě tahle myšlenka pohlcuje čím dál víc, a kdyby nebyly tři hodiny ráno, vytáhnu štafle a jdu na to.

Počkám, až bude alespoň venku světlo a udělám to. Udělám definitivní tečku za svátky, které jsou dávno pryč a možná tím změním karmu mého kotníku a ten přestane bolet. Já vím, takhle brzy po ránu trošku sci-fi, ale člověk se má vždy držet nějaké naděje, která ho posune dál, uzdraví, vyšvihne do výšin, anebo přinejmenším naladí na nějakou lepší strunku.

A tak zatím, než vyjdou první ranní světýlka……dám si prostě zase kafe. 

P.S.: Vize - listopad 2017 - hvězdu sice pověsím, ale jinam. Kotník už nebude bolet. Někdy je třeba prostě něco změnit.