Motivační šaty III, aneb jak jsem nakonec o šaty přišla …

Ano, tak dlouho jsem se na svoje motivační šaty dívala a hubla, až jsem o šaty přišla. Trochu mě to mrzelo, byly fakt krásné. Ale zbyla mi po nich taková docela milá nostalgie, a hlavně mi zůstal můj motivační program dodnes.

Po svatbě, kvůli které jsem si šaty pořídila, že do nich zhubnu, jsem na ně trošku pozapomněla. Visely si ve skříni v klidu až do Vánoc, kdy mě napadlo, že bych si je mohla zkusit. Na svatbu, která byla v září jsem je sice dopnula, ale vypadala bych v nich jak housenka od Michelina, s rizikem, že po hlavním chodu praskne zip.

Neztrácela jsem však naději, že na jaře a v létě budou šatičky jako ulité, a ještě je v pohodě unosím. Zvykla jsem si na svůj hubnoucí i stravovací systém a přidala i trochu pohybu, o který jsem vzápětí zase ze zdravotních důvodů přišla a do února jsem se dávala dohromady. Na ony Vánoce jsem do šatů vklouzla jako nic a prvně si je sama zapnula. Nadšeně jsem se postavila před zrcadlo a nadšení v tu ránu zase splasklo. Vůbec mi neslušely. Chtělo se mi brečet.

Točila jsem se kolem dokola, dělala s nimi na sobě různé machinace, jak vylepšit celkový dojem, no všechno marné. Tak jsem je smutně pověsila zpátky do skříně, že na jaře uvidím, jak to bude vypadat. Koncem února jsem začala chodit. Nejdříve jen krátké trasy, a i to mě málem zabilo. Pokaždé jsem musela mazat tělo hojivými mastmi, totálně vyřízená, že jsem ani kolikrát nevěděla, čí jsem. Ale něco uvnitř mě prostě pořád popohánělo. A tak, když mi nebylo na druhý den hůř a tělo si odpočinulo, tak jsem vyrazila a znovu a znovu. Pokaždé jsem přidala pár metrů.

Moje věrná družka čivava to už nedávala taky, tak jsme přibraly batůžek, který je jako stvořený na takové výšlapy a mně přibyla tříkilová chlupatá zátěž. Ale neměla bych to srdce nechávat ji doma a taky, člověku je tak nějak veseleji, když na to není sám. Nakonec jsem si ještě pořídila i hůlky na nordic walking, stejně tak nevyjdu bez sluchátek do uší a v mobilu staženou aplikaci, která počítá trasu, kalorie, atd. ….Prostě další motivace, která člověka podpoří. Člověk nemusí čekat, že tu podporu vysloví někdo jiný. :)

Přišlo jaro a šaty na mně vypadaly ještě hůř, než ve stavu housenky. Pomalu jsem se s nimi začala loučit, ale nešlo to úplně, stále jsem je ještě schovávala ve skříni. Moje tělo navyklo chůzi tak, že když se někdy rozpršelo, anebo jsem nemohla vyjít, tak mi to hrozně chybělo. Chyběly ty endorfiny, které jsem si pravidelně vyráběla. Křižujeme s čivkou naši krásnou přírodu, fotím si parádní fotky a je to prostě tak nějak báječné.

Přišlo léto a čas přiznat si pravdu. Šaty na sebe nikdy neobléknu, musely by se komplet přešít. Taky moje máti začala vyzvídat, proč ty šaty nenosím a ať jí je přinesu, že si je zkusí a nechá si je když tak ona. Tak jsem jí je jednoho dne přinesla a fakt. Na ní vypadaly mnohem líp, jen si je nechala zkrátit a trošku upravit. Musím uznat, že mně by nešly ani po těch úpravách. Prostě jsem se zamilovala do něčeho, co by na mně asi vypadalo blbě vždycky.

Na druhou stranu, docela skvělá motivace, která dost dobře zafungovala. A tak jsem si v létě pořídila motivaci další, podzimní a zimní bundu. Měli výprodej a já jsem si prostě tak nějak tipla velikosti, do kterých bych mohla mít šanci se dostat. No ano, trošku blázen, ale ono to funguje. :) Všechno padlo výborně, podzimní jsem nosila a zimní bundu momentálně nosím teď. Jupí. Takhle motivace vyšla! :)

Je fakt, že od března do září jsme nachodily tisíc kilometrů a v létě jsem k tomu přidala i kolo. No na podzim opět zdravotní výpadek, který mě zastavil. Naštěstí nezastavil mou chuť pokračovat v mém rozjetém motivačním programu. :) Trpělivě jsem obcházela všechny doktory, řešila, co řešit bylo třeba a jediné, co mě utěšovalo bylo to, že když venku pršelo, anebo bylo jinak hnusně, tak že bych stejně ven nechodila. Ono to v tom bahně mezi poli ani moc nejde, dokud nepřituhne. Sem tam nějaká prochajda vyšla, ale nebylo to ono.

A když jsem pořád tak polehávala a čekala, kdy „to“ přejde, tak jsem zatoužila po běžeckém pásu, abych měla náhražku za dny, kdy se nebude dát vyjít ven. Ježíšek byl moc milý a já asi hodně hodná, protože mi ho přinesl. No svátky všechno vygradovalo ještě angínou, střevními problémy, a tak jsem se do konce minulého týdne na něj chodila jen smutně dívat.

No od pondělí už pravidelně „šlapu“. Tělo si vzpomnělo, svaly taky a hrudní pás docela slušně hlídá tepovou frekvenci, takže dostávám do těla přesně tak, jak potřebuji a pohyb je tak mnohem efektivnější. Je to parádní totálně se zpotit, vyplavit tak všechno ze sebe a dát si pak sprchu a kafe a pozorovat, jak ty endorfiny kolem poletují a trefují se přímo do mě. :)

A tak si tady přemýšlím, jakou další motivaci na sebe si koupím, přeci jen, jaro je za rohem. :) No a taky přemýšlím nad tím, jak je ten pohyb blahodárný a důležitý, byť u mě různě omezený. Jak mi pohyb pomohl ať už od nějakých nemocí, tak třeba i starostí, naučila jsem si díky němu lépe čistit hlavu, neřešit blbosti, neřešit co nemůžu změnit, ale soustředit se jen na to, co právě je. Na začátku byly moje krásné nové šaty a touha do nich zhubnout….no a nabízí se říct, že na konci, ale ten ještě není, šaty už nemám, a to hubnutí je v podstatě vedlejší produkt něčeho úplně jiného, mnohem podstatnějšího.

Pro připomenutí.... dva související články níže pro ty, které tehdy mé "tažení" zajímalo, a i pro lepší pochopení tohoto článku. :)

https://marienovotna1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=541830

https://marienovotna1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=551802