Tak já nevím, co je to dnes za den. Ráno jsem psala na jedné své stránce, že bude náročný, že to tak nějak cítím v kostech. Asi fakt blbé kosti. Někdo by možná řekl intuice. Já tomu budu říkat kosti.
A sotva jsem ten příspěvek odpinkla, telefonát a sled událostí, kdy je prostě třeba jednat. Co na tom, že jste v práci, co na tom, že den měl být dle mých kostí náročný, když to vypadá ještě hůř. Telefonát, druhý, třetí, záchranka, záskok do práce, řítit se domů, vyřešit co třeba, nachystat co třeba, domluvit co a jak dál, zpátky do práce vystřídat záskok, házet úsměvy na zákazníky, uklidnit se kávou, Tlapkovou patrolou…..sluníčkem, které krásně venku svítí…..vyřídit další nutné telefonáty, zkoncentrovat rozházené myšlenky.
Je to zajímavé, že když člověk musí, tak prostě jedná, vyhodnocuje nejlepší varianty, jedná co nejvíce efektivně, ani moc nezmatkuje, byť se uvnitř totálně hroutí….a pak, když je relativně po všem, tak to přijde, stará známá tupoostrá bolest pod žebry, která nutí tělo, aby se nedrželo vzpřímeně. Tabletka záchrany….už přesně vím, která to je, a která přinese úlevu, abych nevolala záchranku nakonec ještě sama sobě. Tělo se za roky naučilo takto reagovat. Hrozí prstíkem, který možná připomíná Damoklův meč. Ale nejsme v mytologii. Tady se nepíší žádné dějiny, tady se žije zcela obyčejný život, snad jen momentálně okořeněný dobou covidovou.
A tak se mi mé myšlenky zatoulaly do příjemnějších sfér, samy to tak chtěly. Vybavila se mi před očima kytice. Žádná exclusiv, ale normální, barevná, svěží a voňavá kytice, do které když zaboříte obličej, tak vám před očima letí samy příběhy, které možná zavánějí tak trošku červenou knihovnou, ale ať.
V tom příběhu je léto plné vůní, ale ne parno, ve kterém se nedá dýchat. Fouká svěží mořský vánek, který je přesně tak akorát pro vyvolání příjemných pocitů, a ty já přesně teď mám. Zelená tráva, šplouchání vlnek moře o kameny, žádný divoký příboj. Cítíte, jak to voní? Voní to jako báječný relax a pohoda. Voní to jako lenošivé nicnedělání. Voní to jako pozorování ptáků na obloze. Voní to jako sytě zelené hory v dálce. Voní to jako malý brouček, co zápolí s vysokou trávou. Voní to jak stéblo levandule či mateřídoušky. Voní to jako před slunečními paprsky zamhouřené oči...
Prostě ten můj příběh je tak voňavý, jak nejvíce člověk potřebuje. Je tak voňavý, jak mu to představivost a neexistující kytice dovolí. Vidím taky krásné barvy, celou jejich škálu, protože kytice není v žádném stylu. Kytice je krásná barevná, aby každá barva člověka osvěžila, navnadila, rozjasnila. Teď mi tady jeden pán popřál hezký den….super, možná taky viděl tu moji kytici a vytvořil si tak příjemnou usměvavou náladu. Nedá mi to, usmívám se taky.
Velká škoda, že večer už žádnou kytici nikde neseženu. Trošku mi chybí to opravdové zaboření obličeje do barev a vůní a klidně i nos zažloutlý od pylu. Na druhou stranu, takhle kytice mi alespoň nikdy neuvadne…
