Přesně tato otázka mě napadla, když jsem dnes v noci nemohla spát a pozorovala manžela, jaké divotvorné polohy při spaní dokáže vytvořit.
Zabere tím tolik místa, že před ním sem tam prchá i čivava střemhlav dolů z postele, případně ho v sebeobraně někam kousne. Ale co já? Přece nebudu zdrhat z vlastní postele! Ale je fakt, že takové kousnutí by nejspíš občas zasloužil. Tak ale, nejsem žádná šelmička, až už vůbec ne v mém věku. Co si budeme povídat. Nic.
A jak jsem pořád nemohla spát, vybavilo se mi spaní před xxx lety, kdy jsme usínali v objetí a bylo mi úplně jedno, že se dusím, nemůžu pohnout a ani nikam uhnout. Bylo to fantastické. Nechápala jsem, že oddělené ložnice, které někdo preferuje, mohou mít taky své kouzlo. A fakt že asi mají, teď už to chápu, jak je bezva mít své útočiště, svůj vlastní prostor k bytí i spaní.
Jednou, když jsem se vzbudila zapřená jednou nohou o zem a s hlavou na nočním stolku, došlo mi, že bude něco asi špatně. Manžel rozvalený přes celou postel. Nevím, jak to dokázal, ale prostě své tělo rozparceloval po posteli tak, že chybělo málo, a já skončila na zemi. Vzhledem k tomu, že když spí, nevzbudí ho ani vichřice, ani hromy blesky, ba ani palička na maso skákající po lahodném řízku, které tak miluje, odebrala jsem se nakvašeně i s peřinou do obýváku. Ne, tou paličkou ho nemlátím, opravdu jsem myslela řízky.
Ráno, jak jinak, obligátní otázka: „Co tady děláš? Já jsem v noci něco prováděl?“ „Nedá se s tebou spát! Hlava na nočním stolku a noha na zemi, to není zrovna příjemná pozice pro spaní.“ Doutnala jsem jako papiňák, pomalu, ale jistě. „Tak proč sis pod tu hlavu nedala peřinku?“ odvětil zcela nevinně manžel, naštěstí si všiml, že papiňák začíná syčet. „Měla jsi mě vzbudit, já bych se posunul.“ Uzavřel věc zcela prakticky, ale papiňák už bouchl. „Tebe? A můžeš mi říct jak???? A i kdyby se mi to povedlo, tak mě stejně zase vystrnadíš znovu!“ Uzavřela jsem rozčileným křikem debatu, která by stejně nikam nevedla.
A tak ubíhal pomalu rok za rokem, manžel se ve spánku spokojeně rozvaloval dál a já spala stále na krajíčku postele, občas hlavou shodila lampičku z nočního stolku, občas se přestěhovala do obýváku. Ona totiž časem přibyla do naší postýlky ještě čivava, která prostě odmítla spát jinde. Když jsme ji koupili, byla tak vystrašená, že první dva dny a noci byla schovaná za sedačkou v obýváku a při pokusu o jakýkoliv kontakt se nás snažila sežrat.
Pak dostal syn spásný nápad, vzal si lyžařské rukavice, aby mu nesežrala chuděra ruce a vytáhl ji na světlo boží. Prostě a jednoduše jsme ji uhladili. Od té doby se mě už nepustila a je z ní závislák. Nějaký ten měsíc mi spala omotaná kolem hlavy, než se vůbec odvážila zaujmout nějakou samostatnou pozici. Ano, zbylo pro mě ještě méně místa na spaní.
Čivaví láska je však bezmezná. A zatímco manžel spí s rukama a nohama v prapodivných polohách, někdy i přes mě přeházenýma, čivava se ke mně tulí jako malé miminečko, schovává se do bezpečí a spokojeně spí. Ani mi nějak nevadí, že mám stále méně místa. Ji, na rozdíl od manžela stačí jemně upozornit, ať prostě uhne.
A má to hlavně taky jednu výhodu. Jakmile se manželova ruka vymrští, že by zase přistála na mně, nedej bože na čivavě, tak ta se vymrští jak kobra a prostě v sebeobraně kousne. „Au, zase mě ta mrcha kousla“, byla u nás velmi častá věta, pronášená v nočních hodinách. Nutno dodat, že manželovo podvědomí z možnosti nočního pokousání se vycvičilo tak, že začíná spát celkem kulturně a já přestávám padat z postele. Lampička letěla k zemi naposled tak před půl rokem.
Taky už manžel přivykl tomu, že potřebuji svůj životní prostor i v posteli a většinou když do něj „drcnu“, tak se v mžiku vymrští na okraj své poloviny, zamumlá promiň a ráno vůbec o ničem neví. A někdy, když mě najde ráno spící v obýváku, tak se jen zoufale zeptá, co se zase v noci dělo. Nemusí nic. Prostě někdy z různých důvodů nemůžu spát, tak vezmu zavděk odděleným ložem v obýváku a někdy se mi podaří znovu usnout. Samo, že se záprdelníkem čivavou, jejíž neoblíbenější místo ke spaní je prostor mezi opěradlem sedačky a mou zadní částí těla. To je pro ni bezpečný bunkr, kde si nemusí hrát na kobru.
Ještě jsem se před usnutím stihla zamyslet, jestli takhle spí všichni muži, anebo jen ten můj. Že jeho tělo nabude ve spánku obludných rozměrů a dvojlůžko mu prostě nestačí. Blahořečím, že jsem nikdy nepořídila francouzskou přikrývku, tu bych nerozdýchala ani omylem. Jen si to představte, jak spím na krajíčku postele, nohu spadlou na zemi a zapřenou tak, abych nespadla celá. Zmrzlá zimou, otisk hlavy v nočním stolku a lampička na pokraji zhroucení. A do toho spokojeně chrupající manžel přes celou postel a pod celou pokrývkou. To by fakt nešlo.
Ještě že to zachraňuje čivava, obrovská obranářka a bojovnice. Uhájila můj prostor k bytí a já se v noci stejně nedopracovala k žádné odpovědi na otázku, kolik vlastně ti muži potřebují prostoru. Usnula jsem blaženě na tom svém vlastním….
