Dnes byl zvláštní den. Takový uplakaný, i když ne pro mě. Plakali jiní a mohli za to Hadi. Asi Hada vyřadím ze svého oblíbeného balíčku. Bohužel to asi nepomůže a do zaběhlých zákonitostí se míchat nebudu, jinak mě uštkne taky.
Bavím se vykládacími kartami, které mi kdysi učarovaly, přitáhly si mě a hodně let jsou takové mé osobní psycholožky, někdy možná i psychiatričky. Nehledám v kartách žádné čáry máry, nadpřirozeno. Našla jsem v nich kus moudrosti, kterou seskládala léta zkušeností a lidských osudů. Dnešní Had nebyl nijak pozitivní. Pro mě je to nenáviděná karta, kterou se dokonce štítím i chytit do ruky. K Hadům mám odpor celkově.
Dnes, za hodně let mi prvně tato karta přinesla i pozitivní význam a ráda bych ji vzala na milost, ale ještě mi to nepůjde. Znám se. Příliš dlouho byla pro mě „škodnou“. V negativním významu znamená překážky, komplikace, intriky, přetvářku, pokrytectví, závist, zradu, zklamání důvěry, zvětšení a zauzlení problému…… prostě docela slušný výčet na to, aby mě v daný den Hada někdo pěkně naštval, ba někdy se povedlo, že i zlomil. A stalo se tak pokaždé, když jsem ji vytáhla, že mi nepřinesla v daném dnu nic dobrého. Takže milost si ještě nezaslouží, i když nejsem pomstychtivá.
Jinak, v pozitivním významu je Had symbolem moudrosti, sexuální životní síly a transformace. Stejně tak může představovat ženu, většinou už zralejšího věku, která je moudrá a ochotná poradit, je svým způsobem životem už tak nějak „otřískaná“, takže ji jen tak něco nerozhází. Had se nade mnou smiloval. Postavil mě do role, ženy, která by měla být teda inteligentní, což sama o sobě tvrdit nemohu, abych nevypadala neinteligentně. Haha. Takže beru spíše tu roli ženy otřískané životem a že by i trošku moudré, anebo léty zmoudřelé? Nevím, ale nic zlého se mi nepřihodilo, naopak, pan Bell by měl ze mě radost, sluchátko jsem měla na uších dnes hooodně dlouho.
„Já už nevím jak dál“, zazněla z telefonu uvzlykaným hlasem Mirka a na důkaz, že fakt brečí se vcelku nežensky do telefonu vytroubila. „Ach bože, to zase bude.“ Zanaříkala jsem v duchu, protože už vím, co mě čeká, když uvidím známé číslo v telefonu a vím to ještě víc, když uslyším první větu bez snahy o pozdrav. Sedla jsem si na gauč a nohy vyhodila na stůl, protože jsem čekala sáhodlouhý výlev. Bohužel, s vyhozenými nohami jsem si vyhodila i plotýnku a pajdám celý den jak Quasimodo. Až teď mi docvaklo, že ten Had mrcha mi to vlastně stejně dnes zkomplikoval!!! Žádná milost nebude. Já věděla, že ještě není důvod, jen jsem se v těch dnešních telefonátech tak trochu ztratila.
„Ten bídák tu svini nenechal!“ úpěla do telefonu Mirka, čímž myslela svého muže a jeho milenku, se kterou to táhne už pěkně dlouho a evidentně na tom nehodlá nic měnit. Já sama jsem byla v tu chvíli ráda, že jsem se jí nemusela dívat do tváře, protože bych musela jejímu muži dát za pravdu, že TOTO ani omylem. Nevím, čím to je, že člověk, když s ním cloumá vztek a zloba, tak nějak prostě zoškliví a působí tak nějak odpudivě. Důkazem toho je Mirka, bohužel. Myslím, že na manžela tak působí už léta, protože nedbá mých dobře míněných rad. Stačí jí, že se vyblije do telefonu „moudré kamarádce“, která jí vždy dobře poradí. To, že mě v podstatě ani nepustí ke slovu, je věc jiná.
Tentokrát to bylo jiné. Donutilo mě to zařvat na ni do telefonu: „Drž chvíli ten zobák, nechovej se jako slepice a konečně mě poslouchej!“ Přiznám se, lekla jsem se i sama sebe. Já, taková tichá, mírumilovná osůbka. Lekla se i Mirka. Myslela, že se něco stalo a chtěla mě jet zachránit. Zkrotla, a ze slepice se stal beránek. Pochopila jsem, že má pěkného ňoumu manžela, protože kdyby s tou slepicí trošku zamával, měl by doma něžného a přítulného beránka. Nemusel by hledat jinou pipinu, které je evidentně fuk, že vytvořila manželský trojúhelník, ve kterém ani jeden neví, jestli je A, B, anebo C.
Mirka vydržela chvíli bez hlesnutí poslouchat, a s díky za mé rady a slovy, že ví, že je kráva pitomá, se rozloučila. Do čtrnácti dnů bude volat a její telefonát začne slovy: „Já toho hajzla zabiju!“ Vím, že ji nezajímá, jak se mám já….. A je fakt, že je mi to tak nějak i docela fuk. Mimochodem, Had má podobu i milenky.
Den se posunul a já vzala do ruky telefon, abych si něco domluvila, svítil tam nepřijatý hovor. Anička. Zlatá duše, hodná ženská, kterou ten život tříská ze všech stran, přitom je to taková přírodní nabíječka, sluníčko rozzářené. Dnes plakala a bylo mi jí opravdu líto. Dceru nevzali do práce, ona o práci přišla, z kamarádky – zaměstnavatelky se vyklubal doslova slizký Had. Je chronicky nemocná, bolavá, smutná. Manžel naprosto selhal a utápí se na dně nespočítatelných lahví, které opouští, jen když je nemocenkovaný a musí papat pilule. Chtělo by se mi říct, že je škoda, že není marod pořád, aby přestal chlastat. I když on v podstatě nemocný je, ale tak nějak to statečně s lahví v ruce ignoruje a pouští se jí, jen když jde do tuhého.
Anička tak má pár dnů na vydechnutí a posbírání sil, které stejně už nemůže snad ani dohledat. Pomohla bych jí tak strašně ráda, ale neumím to, nevím jak, tady jsou všechny rady drahé, a tak alespoň naslouchám. Nechci ji ani litovat, aby se nerozlítostnila ještě víc. Je statečná. A jediné, co jsem jí slíbila, že jí ho pomůžu zakopat. Sice ji to rozesmálo, ale vím, jak to má těžké a musím vymyslet něco, čím ji potěším. Až mi něco padne do oka. Had dnes řádil pěkně i v jejich rodině a Andulí si zaslouží alespoň trochu té radosti. Už jen proto, že ji rozdává všem kolem.
Neuběhla ani hodina, volá Lola. Hovor začal zcela nenápadně, že se brzy staví. Nakonec se mi rozplakala do telefonu i ona. Totálně a beznadějně zamilovaná. Dotyčný o ni nestojí a rok a půl odmítá. Lola střídavě trpí a střídavě zažívá euforii. S Romanem mají zvláštní vztah nevztah, kdy spíš jen kamarádí, tráví spolu volné chvíle, a když je Roman zrovna náhodou v pohodě, tak dojde i na sex. Lola ožije. Blbec Roman totiž nevědomky vysílá indicie, které si ona přebere „jako že jo“ a začne s představami o bílém závoji a dlouhé vlečce. Vyzná se Romanovi z citů, jenže ten hledí jak jeliman, protože nechápe, co vlastně po něm Lola chce, a s čím ho to otravuje. Lola se zhroutí. Nejí, nespí, hulí jak fabrika, ztrácí se před očima a začíná opět a už poněkolikáté znovu.
„Odmiluj se! Máš to rozkazem! A budu ti to říkat pořád! A nebudu na tebe příjemná!“ rázně jsem zdůrazňovala nutnost změny, protože moc dobře vnímám, jak se Lola trápí, jak ji to ničí. Vysává ji to z podoby a ona znovu a znovu vstává z popela a bere zavděk tím, co jí Roman nabízí a dělá jako by nic. Absolutně nevnímá její city a bolest a ona do toho lítá znovu a znovu. Lola bude muset něco pochopit. Jednou provždy, přestože sluchátko, ba i rameno pro ni budu mít vždycky. Mám pro ni slabost. Taky jí sem tam zafňukám. Had dnes Lole doslova kroutí útrobami a vnitřnostmi a štípe a škrtí a svírá….
Psaní mi přerušila Adele – Hello. Vlastně ani nevím, jaká asociace mě vedla k tomu, že jsem si tuto písničku nastavila jako vyzváněcí tón. Táňa. Chvíli jsem zírala na displej, zda to vzít či nevzít, věděla jsem, že hovor veselý nebude. Táňa je žena o hodně starší než já, prakticky v důchodovém věku. Známe se pár let, ale ne osobně. Podle přízvuku je možná Ukrajinka, Ruska, není to podstatné. Volá, jen když je „zle“. Ale jo, napíše i pozdrav na Vánoce a tak, je hodně vděčná, že mě virtuálně potkala a poznala a místo aby byla rádkyní ona mně, je to naopak. „Dobrý večer Májo, máte chvilku?“ Měla jsem. Pochopila jsem totiž můj dnešní úděl Hada, který má být v roli moudrosti, a tak jsem neměla to srdce odmítnout.
„Ivan jde na další operaci.“ Rozplakala se Táňa. Ivan je její „přítel“, který prošel nedávno velmi vážným infarktem, protože odmítal jít k lékaři, přestože mu bylo hodně zle. Mohl zemřít. Mají taky takový zvláštní vztah – nevztah. Ona ho miluje a chtěla by plnohodnotný vztah, on ji nejspíš nemiluje, jen mu dělá dobře její přítomnost, ale život si chce žít po svém. Ostatně, má už nějaký svůj věk a zajetý životní styl a asi to nehodlá k nelibosti Táni měnit. A tak Táňa čas od času zavolá, protože ji prý umím uklidnit a moudrými slovy pomoct. Podařilo se mi to i dnes, a docela rychle. Táňa přestala plakat, pochopila, že tím úspěšnost operace nezvýší a že zrovna teď, v tomto stavu má Ivan jiné starosti, než jí vyznávat lásku. Had se pokusil sevřít i Táňu, tak snad jsem ho zahnala a Táňa se alespoň trochu dnes konečně vyspí.
Moje čivava mě vytáhla ven na venčení. Vrhla se na první trs trávy, který našla. Ach bože, je jí špatně. Had to dnes nehodlá vzdát. Dle zdravotního významu karty sem spadají střeva a trávení. V našem případě to znamená, že se půjdeme ještě tak pětkrát napást, než to bude zase v pořádku, což bude trvat tak do páté hodiny ranní, takže se nevyspím. Vypínám telefon. Pro dnešek musím už Adele umlčet. Další pláč by mě dnes asi položil a rozplakala bych se taky.
Do půlnoci zbývají tři hodiny, Had zaleze do díry a ráno se nechám překvapit, jak „šťastnou“ ruku budu mít. Brala bych Kytici. Šťastnou kartu ...
