Včerejší den byl trochu jiný od ostatních, kdy obrněna trpělivostí a snášenlivostí bolesti vyrážím na své pravidelné procházky. Nějak mi přirostly k srdci, protože je to zřejmě návykové.
Sportování se tomu rozhodně nedá říct, protože moje chůze je ryze výletní, navíc jsem obtěžkána psím batohem, ve kterém vláčím svoji tříkilovou čivavu. Pravda, už taky trochu zestárla, navíc špatně dýchá, takže po pár očuchaných keříčcích a ucvrknutí, se začne dusit.
A protože jsem panička, která svého psíka nade vše miluje, tak se pořídil batůžek a čivku tahám s sebou. Ona je přešťastná, svůj batůžek miluje, a já vlastně taky, protože nejsem na svých cestách necestách sama.
Je fakt, že působím trošku pozdvižení, protože vypadám jak debil, který nosí batoh na břiše. To až se k nám někdo více přiblíží, tak čivava z batohu vystrčí hlavu jak kobra, aby zjistila co se děje a způsobí tak ještě větší paniku. Lidé překvapeně vykřikují něco v tom smyslu jako: „Ježíííííš, tam je peeeees!“, nebo „Ty vole to sem ještě fakt neviděl.“, případně „Panebože neměl by ten pes nosit vás???“……. ano, přiznávám, zní to logicky, že čivava tahá na zádech svého majitele. Vzpomněla jsem si na hovnivála, taky to nemá lehké.
No ale ten včerejšek. Vyšlapuju si celkem zvesela, protože mi v uších do sluchátek hraje příjemná hudba, taková svižná do kroku. Čivava si už hoví v batohu po jejím akčním proběhnutí terénu, tak nám nic nebrání zdolat první a jediné malé stoupání. Mineme nějaké to pole, lán a jsme v blízkosti potoka, kde nás trošku schovává stín a prochajda se tak stává příjemnější.
To mi navodilo ještě lepší náladu, zvlášť když mi do uší zapěla Sia první tóny mé oblíbené písně Electric bird. Tempo jsem přizpůsobila rytmu písně a prostě mi to nedalo a ani jsem si to neuvědomila, že zpívám. Šla jsem tak dobře už půl písně, když najednou vedle mě brzdí cyklisti s úsměvy od ucha k uchu. Tak jsem strhla sluchátka z uší, abych slyšela, co po mně vlastně chtějí. Nějak mi totiž nedošlo, že jsem vlastně zpívala a znáte to, jak vypadá člověk zpívající se sluchátky na uších. Spíš tedy, jak blbě a strašidelně onen „zpěv“ vypadá.
„Hele paní, vy tak vyzpěvujete a my se tady nemůžeme dohodnout, co to je vlastně za písničku.“ Hoši si dávali různé tipy, ale logicky byli vedle jak ta jedle. Když jsem jim to tajemství prozradila, tak neměli tucha, písničku v životě neslyšeli. Je fakt, že mě uvedli trochu do rozpaků, přeci jen nejsem zvyklá zpívat veřejně a před cyklistickým publikem. Prý za mnou notnou chvíli jeli, protože neměli tušení, že se po cestě taky pobaví.
A že se pobavili ještě víc, když se z batohu vytáhla moje kobra, to snad ani nemusím dodávat. Smála bych se taky, kdybych někoho takového jako jsem já potkala. Naštěstí jsem už ve věku, kdy se na mindráky netrpí, a nakonec to byli vcelku milí kluci tak co. Šlo se dál.
U přehrady jsem vytáhla čivku z batohu a udělila jsem „volno“, což moje čivava nechápe a stejně se drží u mě. Dělají si z ní srandu kamarádi a rádi na ni pokřikují „Shaggi volno“, ale ona nedbá a drží si opravdu bezpečnou vzdálenost od své paničky. Dvěma slovy: rozmazlený závislák. Jenže já tvrdím, že na to jsou čivavy určeny. Náhodou pár povelů umí a rozumí všemu, co jí řeknu, jen musím mluvit naší společnou řečí.
Odpočinuly jsme, ono to drncání v batohu taky unaví a vyrazily na cestu domů. Cesta ubíhala vcelku rychle, písničky se v náhodném výběru asi celkem náhodou seřadily tak, že už to líp nešlo, až jsem si říkala, kdy bude nějaká pomalejší, abych mohla zvolnit. Ed Sheeran začal zpívat mou oblíbenou Nancy Mulligan, což asi neměl dělat. Úplně mě to donutilo nejenže zpívat, ale taky hopsat do rytmu.
Ve chvíli, kdy se zděšeně kobra opět vytáhla z batohu ven mi došlo, že asi dělám něco divného a urychleně jsem se začala ohlížet a rozhlížet kdo a kde je poblíž. Uf, tentokrát jsme samy. Docela se mi ulevilo, nějak jsem neměla chuť na střetnutí s dalším pelotonem. Ženská, zpívající a hopsající mezi poli, s batohem na břiše, to už se fakt blbě něco vysvětluje.
Dorazily jsme už celkem v poklidu domů a chtěla jsem se ještě podívat do aplikace v mobilu, kolik jsem ušla. Mám ji tam jen tak pro svou potřebu a víceméně pro to, abych si dávala vyšší mety a motivace. Manžel mi nahlédl přes rameno a nevěřícně zvolal: „Ty jsi běžela?“ Čučím na tu obrazovku mobilu a tam maximální rychlost 14,7km/h. Velmi jsem se zapýřila. „Hmmm, asi joooo.“ Pak jsem ale dala nohy na zem a říkám: „tak, některé písničky jsou takové svižné a já vždycky přidám do kroku.“ „No ale tohle už není chůze, jak jsi to dokázala???“ Manžel stále kroutil hlavou a já jsem horečně přemýšlela, kde jsem takovou rychlost nabrala.
Pak se mi rozsvítilo. „Víš, já jsem si po cestě i zatancovala, tak třeba to byla taková rychlost….“ „Tancovala? Na polní cestě? S batohem na břiše?“ „Nooo, hmmm, ono to tak nějak prostě samo.“ Manžel jen zakroutil hlavou a odvětil: „A co já se vlastně divím, u tebe je možné všechno. Ale mám z tebe radost.“ Chválit on umí, to je pravda.
Po cestě domů se mi nahlásil na návštěvu kamarád, a tak jsme navečer bouchli dvě flašky bublinek, podebatovali a byl to ten nejlepší závěr neděle. Některé dny jsou prostě obyčejné, ale přesto tak nějak nejlepší.
