Mé notné a někdy nepřestávající kýchání, smrkání a potřeba vydloubnout si vlastní oči mě donutila vyhledat po patnácti letech alergologa.
Po tom mém původním jsem ani nepátrala, už tehdy vypadal, že přesluhuje a taky jsem chtěla někoho blíž mému bydlišti. Google je mocný, a tak nebyl problém vyhledat v nejbližším městě lékaře s touto specializací. Na prvním pracovišti mě odmítli kvůli pojišťovně, tak jsem vytočila číslo na jinou ordinaci. Pravda, měli na svých webkách uvedeno, že ošetřují především dětské pacienty, ale to slovo „především“ mě donutilo vytočit číslo. Za zeptání nic nedám.
Nakonec to dopadlo nad očekávání, sice berou jen dětské pacienty, ale taky dospělé a právě s tou mojí pojišťovnou. Navíc někdo odřekl vyšetření, a tak jsem už za dva dny seděla v čekárně s dětskými obrázky. Chvilinku jsem čekala a najednou kráčel směrem ke mně. Doktor starší jak já, střední postavy, vlas téměř žádný, trošku s bříškem a tvářil se neutrálně, že vidí dospělou ženskou v dětské čekárně. Vlastně nevím, co ve mně evokovalo to, že jsem si ho představovala vysokého, mladého, černovlasého a štíhlého.
Pozdravil, a já nabyla dojmu, že jsem z jeho pohledu vyčetla: „konečně normální člověk a ne řvoucí smrádě“. Nasála jsem vzduch, který mě ovanul, jak kolem prošel, a poznala známou vůni, na které jsem byla donedávna závislá taky. „Ha, alergolog, který bude kázat o nekouření, přestože si honem před „šichtou“ zapálil.“ Usmála jsem se té myšlence, ale to už mě sestra volala dál.
U doktora klasický „alergologický“ výslech, ze kterého musel mít radost, protože jsem ke všemu měla nějaký komentář, na rozdíl od dětí, ze kterých je většinou těžké vypáčit slovo, natož tak obtíže a podobně. Nakonec mě doktor musel krotit, že se ke všemu postupně dostaneme, ať nechám mluvit jeho a hlavně se ptát. Jenže já jsem myslela, že mu pomůžu tím, že když mu popíšu různé souvislosti, líp se ve mně chudák vyzná. Nevyznal asi ani do teď, protože u některých mých slov nechápavě kroutil hlavou. Jen u dotazu na kouření zvolal: „šťastná to žena!“ a bylo vidět, že by si u tohoto tématu dal nejradši svoji další dávku.
„Tak si odložte, poslechnu si vás“, uzavřel asi půlhodinový výslech. Měla jsem na sobě jen lehký, rozepínací svetřík s malými knoflíčky, který by šel za normálních okolností velmi snadno přetáhnout přes hlavu, což normálně i dělám. No jo. Jenže nervózní blondýnu nenapadlo nic chytřejšího, než si ty knoflíčky začít rozepínat. Šlo to tak špatně, že to muselo vypadat, jako by přestárlá pomatená poběhlice prováděla snahu o striptýz, ovšem na úplně blbém místě. Když jsem asi u pátého knoflíčku chytla pořádného nerva, svetr jsem ze sebe strhla zuřivě přes hlavu. Doktora jsem tím samozřejmě totálně odbourala a dostal záchvat smíchu. Chtěl, abych dýchala hodně zhluboka. Nevím, jestli chtěl vážně slyšet zvuk mých cest dýchacích, anebo ho lákal můj vzdouvající se hrudník, na kterém Pán Bůh opravdu nešetřil. No jo, to se v dětské ordinaci jen tak nevidí. Přišlo mi, že si to vyšetření dospěláka doktor náramně užívá.
Došlo na měření tlaku a doktor se na mě tázavě podíval: „Vy se bojíte doktorů?“ „Proč? Mám ho vysoký?“ zeptala jsem se, jelikož jsem už měla tušení…. „150/90“ zněla odpověď a já se v tu ránu snažila vysvětlit proč. „Doktorů se nebojím, ale vás ano“. Zněla moje upřímná odpověď a doktor na mě vyvalil oči, proč zrovna jeho, a tak jsem o překot pokračovala dál. „To ani není strach, já se stydím, mám nervy, fóbii z nových lidí, které neznám a ještě se zliju potem, rozklepu, a kdyby mě tady trefil šlak nebo tak něco, tak záchrance řekněte, že je to prostě z vás." Chrlila jsem ze sebe, ale už s notnou dávkou smíchu, že i sestra z vedlejší místnosti nahlédla, čemu se tak smějeme, aby o něco náhodou nepřišla.
Stejně si mě už odvedla, abych nadýchala do spirometru a nakapala na předloktí alergeny. Za doktorem jen stín, jak vyběhl z ordinace. Další cigaretka, pomyslela jsem si a neubránila se přitom úsměvu. Sledovala jsem sestru, jak bere lahvičku za lahvičkou do ruky a ďobe mi na předloktí. Při slovech „a tady dáme kočičku, a tady dáme pejska“ mi zatrnulo. Moji čivavu z postele prostě nedám, kdyby co bylo! Však škodiči roztoči jsou tam se mnou taky celé roky. „Můžete jít tak na patnáct minut do čekárny“, vyslala mě ven a já se s chutí začetla do knížky, kterou jsem si vzala s sebou.
Situace se opakovala. Opět kráčel do ordinace doktor a s ním známá vůně. Zaklapla jsem knížku. Přišel po mně asi šestiletý chlapec a evidentně ho tam uvnitř nemohla uklidnit ani máma, natož pak doktor a sestra. Jeho řev byl tak usilovný, že se u toho nedalo číst. Navíc ruka začala nehorázně svědit. Můj první pohled padl na „pejska“. Super, paráda, žádná reakce. Zato dál už to bylo horší. Jeden puchýřek za druhým. „Och bože, pomyslela jsem si, to bude nářez.“ A taky že jo.
„Máte alergii prakticky na všechny stromy.“ zazněl ortel a já se málem rozbrečela. „Na stromy? Vždyť já je všechny tak miluju a oni mě ne?“ kroutila jsem nevěřícně hlavou a představila si svůj nejsilnější alergen, který své větve rozloží až do ložnice, pokud tam otevřu okno. Řezat se nebude, to bych neudělala. Stejně by „to“ zase doletělo odjinud, tak je to jedno. Dostala jsem recepty a byla šťastná, že alespoň to psisko mi neškodí.
„Budu se na vás těšit za měsíc.“ Uzavřel lékař spiklenecky a s poťouchlým úsměvem mé více, jak hodinové vyšetření a propustil mě domů. Je fakt, že v ten moment mě napadlo, co si příště obleču, abych opět netrapasila s knoflíčky, které nikdy jindy nerozepínám a můj tlak už snad bude 120/70 jako obvykle. Ještě chtěl, ať obejdu jeho pracovní stůl a důležitě mi něco ukazoval v počítači. Vysvětlovat, že bez brýlí fakt vůbec nic kromě barev na obrazovce nevidím, se mi jaksi už nechtělo. Odkývala jsem, že jsem vše pochopila. Musela bych pro brýle do své kabelky, která zůstala u sestry, a už jsem nechtěla zdržovat.
No jo. Holt je zvyklý na ty mladší ročníky…..
