….tohle na mě hlásal titulek ve 2:48 hodin ráno, když jsem nemohla spát a zkoušela jsem se všelijak různě uklimbat. Marně. A to jsem ani článek nečetla.
Vlastně málokdy něco přečtu, protože mě to prostě nebaví. Nechtějí se mi pouštět dovnitř informace, ze kterých nic nemám. Maximálně tak napruženou cévku, která čeká na svou příležitost. A tak prostě s vědomím toho, že co člověk, to názor, pravda, nepravda, naivita, výmysly, lži ….no prostě, kdo se v tom má orientovat. Takže se ze mě stal v podstatě jen takový malý, nicotný, tichý pozorovatel, který sem tam něco vyhodnotí sám pro sebe.
Takže, jak jsme to vlastně zvládli? Já, sama za sebe, úplně normálně. Nechybí mi hospoda, nechybí mi nákupní střediska, nechybí mi příroda, nechybí mi jídlo, nechybí a vlastně mi ani nemůže chybět nic. Naopak mi přebývají kila, nervozita, špatná nálada, smutná nálada, vyčerpání, únava, různé bolesti, nemoci… . Přesto, může se to zdát divné, jsem v jádru duše šťastná. Vždycky jde totiž změnit úhel pohledu. S tím negativním v našem životě jde vždycky něco dělat. Vždycky s tím můžeme nějak pracovat, nějak to měnit, zlepšovat sebe sama a svůj život, aniž by nás muselo něco zvenčí ovlivňovat. To, že něco dočasně nemůžeme, anebo nesmíme, to není důvod k výmluvám. Takže, když se na to podívám z tohoto hlediska, tak jsem šťastná, protože mám spoustu možností. A to mi připomnělo, co mi kdysi napsal kamarád v době, kdy mi nebylo vůbec dobře: „Marie, raduj se, máš k tomu tisíce důvodů.“ Jo. Mockrát jsem si na tuto větu vzpomněla a mockrát jsem měla zapotřebí tuto větu ze své hlavy vypudit.
A tak nejenže musím podstupovat tvrdý lockdown zvenčí, další takový mám už přes měsíc doma. Takže tvrďák lockdown bitte zweimal. Ani nevím, proč mi k tomu naskočila němčina a nebudu nad tím přemýšlet, protože já se umím hodně zaplétat do vlastních analýz, které občas nikam nevedou. Ale musím být upřímná, mezi těmi lockdowny chodím teda ještě do práce, takže to zase až tak hrozné není a mám jakés takés zpestření.
Takže včerejšek byu Úďo vuastně úplně noumální. Ráno budíček, naordinování léků, injekce, snídaně, káva, poklizení. Pak teprve vlastní hygiena, káva a pokus o konečně se probuď a prober. Tak jsem si ten den tak hezky malovala, že všechno stihnu dopoledne a pak si dám prostě klid, odpočinek, třeba spánek…. . Než jsem to všechno domyslela, dostavil se první nával totální únavy. To prostě ani pusa mluvit nechce a o mozku se raději vyjadřovat nebudu, abych si to s ním nerozházela. Každopádně pár loků kávy a pár virtuálních slov s kamarádkami mě trošku nakoplo a pustila jsem se do práce. Pračka spokojeně předla, vývar bublal, uzené bez uzení hotovo, jedna hromada nádobí zlikvidována, druhou jsem prací v kuchyni postupně vyráběla. Vynesla jsem ven manželovi, který štípal dřevo svačinku, řádnou dávku vitamínů v podobě saláto-pomazánky z domácího kysaného zelí, což mi přijde super zdoj, než kupované vitamíny či podobné umělé věci. Práce na čerstvém vzduchu a k tomu dobrý zdroj jídla mi přijde mnohem přirozenější budování vlastního obranného systému, než polykání nějakých multicosi.
Přišel další nával únavy, nohám se vůbec nechtělo chodit a celkově to tělo se mnou nějak vzdávalo. Takže na manželovu otázku, zda si jdu lehnout jsem jen hlesla, že asi jo a odkráčela „dorazit“ kuchyni a upadnout do kómatu na gauč. Podařilo se mi i spát, že jsem ani nevnímala, že dcera kolem mě rachotí s mopem a vytírá podlahy. „Tin tink“ probralo mě cinkání zvonku a já v tu chvíli proklínala osobu (sebe), kterou napadlo ho mamce koupit. Pošlapala jsem ještě mokrou podlahu a běžela za ní. V podstatě to nic důležitého nebylo, ale bylo po spánku, tak jsem jí alespoň rovnou dala oběd. Znovu jsem zalehla, že aspoň ještě chvilku. „Tin tink“ přišla další výzva! Tak zase běžím po schodech dolů, mamka vychechtaná v posteli, že to funguje. Tlačítko od bezdrátového zvonku zavěšené na krku a prý nechtěla mě, ale moji dceru. No super. Tak to jsme měli koupit nějaký programovací, na každého člena rodiny zvlášť. Ale popravdě, tohle rozchechtalo i mě, když jsem viděla, jakou z toho má upřímnou radost jak malé dítě.
Takže spánek prakticky nula, tak říkám dceři, že jí udělám ty slíbené nehty. Moc se mi nedařilo, pořád mi všechno padalo z rukou, sem tam lahvička s přípravkem či gelem, že to vypadalo, že to nakonec ani nedokončím. Ale on je to pro mě relax zase a dělám to ráda. Tak ráda, že jsem u toho zapomněla pít i kafe a lokla ho pak studené. Ve finále mi padalo z rukou všechno až do večera.
Tak jsem se nakonec těšila, až se přestěhuju na noční směnu k mamce a zalehnu na gauč, který je kratší než já a stal se mým každonočním kamarádem. Ještě že máme jen malou čivavu, která se tam samozřejmě musí vmáčknout se mnou, protože je to závislák. Mít větší plemeno, tak budu muset vážně držet dietu a objemově se smrsknout. Noc byla docela marná, a i když jsem spát mohla, tak jsem nemohla. No a pak čtu takové blbosti, jak jsme zvládli první sobotu tvrdého lockdownu. No prostě normálně, jako každý jiný den.
Naštěstí mám ty tisíce důvodů se radovat, stejně tak mám tisíce možností, jak s každým dnem naložit a vůbec nezáleží na žádném omezení a ani slovu LOCKDOWN.
A jak to máte vy?
