„Prošvihla jste prevenci!“ přivítal mě můj gynekolog ve dveřích, do kterých jsem potupně nakráčela, ostatně jako pokaždé. Přesně vím, co mě zase čeká.
Nevykazoval však žádnou známku zloby, naopak z něj šla jakási lhostejnost, ostatně, je to moje zdraví. Je fakt, že se snaží, dokonce i poslal vzkaz, ať se stavím na prevenci. A já jsem to ani nevím proč, odložila jednou, podruhé, potřetí….. No a jak jinak, logicky, zákonem schválnosti, božími mlýny, anebo taky starým dobrým „dobře ti tak“, se dostavily problémy. A tak jsem tam seděla u stolu, nervózní, zpocená, s provinile potupným výrazem blba a čekala, až si cosi doklepe v počítači.
„Tak copak?“ zeptal se s pohledem, který nikdy nic neříká, ze kterého nedokážu vyčíst žádné emoce, což mě uvádí do ještě větších rozpaků. Možná je to tím, že jeho oči otupěly tím vším, kam se musel za svůj život podívat. Dokonce k tomu nutí i mě, když mě snímá zevnitř. Pokaždé se u toho pohádáme. Ležím na koze a hlavu nekompromisně otočenou vpravo, protože tam je výhled z okna. Vlevo je pult s prapodivnými nástroji a přede mnou se skví obrazovka a na ní já, celá ve své kráse a hanbě zevnitř. No fuj. Nedej bože, abych použila špatně žiletku. Všechno je vidět, jak pod lupou. Takže to, co předchází prohlídce, rovná se doslova předoperačním přípravám a následné mravenčí práci, aby vše vypadalo dobře, alespoň tedy zvenčí.
„Dívejte se, tady máte takovou skvrnku, nemusí to nic znamenat, ale radši vám vezmu stěr. Haló, paní, tady se dívejte na tu obrazovku, z okna to neuvidíte.“ Nevzdává to doktor a já zarputile kroutím hlavou. „Nene, já se na to nebudu dívat, fuj to je fakt hnusné.“ A na důkaz ještě udělám i znechucený obličej, což doktora rozlítí. „Jak hnusné proboha! Vždyť je to vaše!!!“ „Mně to nezajímá čí to je! Prostě se tam dívat nebudu!“ uzavřu nekompromisně vždycky diskuzi, aby doktor pochopil, že tudy cesta prostě fakt nevede.
„Myslíte, pane doktore, že by u mě už mohla začínat menopauza?“ špitla jsem nesměle a on si mě změřil těmi svými očky, že jsem byla zase o kus menší, byť jeho pohled opět nic neříkal. „Nooo, možné to je, nebyla byste ve vašem věku první ani poslední.“ V tu ránu mi letěly báječné myšlenky na to, jak se zbavím všech těch potřeb, bez kterých nelze žít, bez kterých jsem se nemohla bavit s kámoškami a užívat života, taky jsem bez nich nemohla nosit bílé oblečení, křidélka sem křidélka tam, už jsem se viděla, jak to lítá ze skříňky v koupelně rovnou do koše.
„Ale spíš si myslím, že byste mohla být těhotná. Na přechod máte přece jen ještě čas a nic tomu dříve nenasvědčovalo.“ Naprosto a dokonale zmrazil mé úžasné myšlenky doktor.
To neměl říkat, protože tentokrát bylo vidět, že se lekl mého pohledu, kdy se mé oči snažily sežrat ty jeho. Rychlým gestem naznačil, ať si jdu odložit. V kabince jsem se nabubřele v duchu ujišťovala, že se TAM zase nepodívám, že mě k tomu nedonutí, ani kdyby to mělo být TO poslední, co v životě uvidím. Stačí, že se musím dívat na něj, jak se chystá vyšetřovat v gumových rukavicích a kravatě, což mi ta kravata připomíná jeden hódně nechutný vtípek a mám pocit, že bych vždycky měla na té jeho kravatě zapátrat po oné hnědé skvrně. Brrr. Trvalo věčnost, než řekl, že těhotná nejsem. No jak jinak, o tom jsem byla přesvědčená, jen se mi nechtělo přesvědčovat jeho v domnění, že se s ním ještě zase budu hádat, kam se mám dívat a kam ne. Je fakt, že hlavou mi proletěl scénář, jak budu manželovi vysvětlovat, že Duch svatý zavítal i na Jižní Moravu a vybral si zrovna mě.
Doktor mě vyzval, abych si lehla ještě na druhé lůžko a do počítače si udělal pár mých vnitřních snímků z ultrazvuku. Za tu dobu, co k němu chodím, tam mám už z toho docela obsáhlé album. Takový „book“ – pěkně jako modelka. „Naberte paní Novotné krev“, kývl doktor směrem k doposud nic nedělající sestře, které se odběr u mě ještě nikdy nezdařil. Zakroutila hlavou a povzdechla. Myslím, že mě nenávidí. Po třech marných pokusech zalomila rukama a znovu povzdechla, tentokrát se slovy: „tak někdy příště“. Asi jsem zůstala poněkud tupě a nevěřícně zírat a dlouho se nezvedala ze židle, protože nahlédl doktor, cože tam tak dlouho děláme. Zachránil situaci. Přisedl ke mně a dlouze se zadíval na moje ruce. Asi byl ohromen tím, že konečně vidí taky něco jiného. Odběr se mu zdařil napoprvé. Úžasný zážitek a dokonce bez mučení.
Sedli jsme k jeho pracovnímu (psacímu!) stolu a já jsem čekala, až zase něco naťuká do počítače. Asi uzavíral můj book. Usmála jsem se té představě, protože mě napadlo, že si tam dělá poznámku „book out“. Jakože nejsem momentálně k dispozici. Nikomu. Dokonce ne ani Duchu svatému.
Amen!
