Dnes se mi na kontrolu ke svému gynekologovi vůbec nechtělo. Přemýšlím, komu by se vlastně chtělo. Čekala jsem nepříjemné zprávy, byla jsem nevyspalá, unavená, otrávená, bolavá a já nevím co všechno.
Místo na parkování nebylo, a tak jsem parkovala jako opravdová blondýna. Až jsem to nakonec vzdala, protože mi došlo, že své auto do malého prostoru opravdu nenarvu. Doufám, že mě neproklíná majitel auta, o které jsem opřela to svoje. Však jsem mu žádnou újmu nezpůsobila a navíc bylo evidentně starší, než to moje. Mohlo to auto být rádo, že si ho vůbec někdo všimnul. Že jo.
Chvíli jsem čekala, než na mě přijde řada a promrzlá brouzdala na blogu, co nového, co kdo píše. V posledních měsících nějak nestíhám, nemám čas a je fakt, že se mi tak trochu postesklo, tak jsem využila alespoň tu chvíli v čekárně.
„Pojďte si dál“, otevřel doktor dveře dokořán, jako by měl pocit, že menším vchodem nemůžu prolézt. Po úvodních informacích se zeptal, proč jsem vlastně přišla. Málem jsem omdlela, když jsem si uvědomila, že to ani on sám evidentně neví. „Tak, v létě jste mi to nařídil, že mám naklusat a taky jste mi poslal nedávno mail, abych na to naklusání náhodou nezapomněla.“ Odvětila jsem v naději, že si vzpomene. Evidentně se mu rozsvítilo, zvlášť po tom, co nahlédnul i do počítače.
Poslal mě do kabinky, ať si odložím a zatímco já ze sebe neochotně sundávala části oblečení, chtě nechtě jsem vyslechla jeho „hádku“ se sestřičkou, jeho manželkou. Vím, že je to neslušné, ale úniku nebylo kam. Taky kam bych letěla bez gatí. A když to nevadilo jim, proč já bych se měla z toho osypávat. Postávala jsem v kabince nahá od pasu dolů jak na hanbě a čekala, až si to ti dva vyříkají. Nutno podotknout, že hádka to nebyla nijak extrémní a končila i smíchem, tak se mi docela ulevilo. Pozorovat mezi rozevřenýma nohama naštvaného doktora se mi rozhodně nechtělo.
Sestřička mě rozesmátá pozvala dál se slovy: „my se tady dnes asi pozabíjíme“. Hádka jim asi udělala dobře, protože i doktor se tvářil zcela v pohodě. „No, však tady máte i čím“, kývla jsem s úsměvem k místu, kde leží všechny ty jejich nástroje. „To je fakt někdy hrůza“, brblala sestřička směrem ke svému muži a snažila se najít mé záznamy v počítači. „Vy jste Marie Novotná, že? Hmmm, taky už nejste nejmladší.“ Jen tak jakoby mimochodem pronesla směrem ke mně. V ten moment se mi vybavila má dnešní brzká ranní cesta do fitka, kdy jsem docela těžce zdolávala schody, a i cvičení bylo nějak náročnější, než jindy.
Bylo nad slunce jasnější, že můj záznam našla. Jen já jsem nabyla dojmu, že jsem tuto informaci zrovna slyšet nepotřebovala. Asi ještě dozvuky hádky, jen tím nesprávným směrem, pomyslela jsem si. Až dodnes jsem totiž byla přesvědčená, že 46 opravdu není ještě tak hrozný věk. Sestřička mě tak dnes donutila pohlédnout pravdě do očí. No dobrá no, tak nejsem nejmladší. Tato informace měla jednu výhodu, pomalu jsem si ani nevšimla, že mě doktor mezitím vyšetřil a odebral vzorky.
Po nutném ultrazvuku, kdy jsem se dozvěděla, že „to“ neroste a můžu přijít až za půl roku, se mi docela ulevilo. Nakonec se pan doktor rozhodl ještě pro odběr krve, moje mučení. Tady v té ordinaci se to prostě nedaří. Tak jsem odevzdaně vyhrnula oba rukávy se slovy, že to bude asi opět problém, přestože jsem pro jistotu doma hodně pila. Sestra to po prvním pokusu vzdala se slovy, že když už nenabere hned ráno, tak ví, že celý den bude stát za houby. Byly tři odpoledne a nic nenasvědčovalo tomu, že se to změní. Takže jsem jí nastrčila „jistotu“ – hřbet ruky, ostatně jako vždycky.
Spokojeně jsem se rozloučila, protože doktor tentokrát vynechal téma mé operace. Vymotala jsem se z přeplněných uliček města a zastavila koupit grilované kuře a čerstvý chleba v pekárně. Nějak tu dobře dopadnuvší kontrolu u doktora oslavit musím a na sladké opravdu nejsem, že bych se stavila někde pro kus dortu. I moje čivava to velmi ráda uvítala, dostala kousek prsíček a teď vedle mě spokojeně dřimká na gauči.
Popíjím své dnešní první kafe a říkám si, že je tak nějak dobře. Všichni se pořád hádají, nadávají, stěžují si, nic se nikomu nelíbí, nikdo se nikomu nezavděčí, pořád se za čímsi honí, nestíhají, stíhají, všechno chtějí mít, všechno si dovolit, mají se rádi, nemají se rádi………… prostě věčná nespokojenost lidí a národa.
Vybavily se mi teď prodavačky z jednoho papírnictví, kam jsem dnes vlezla, protože jsem potřebovala 30 vánočních igelitek, abych mohla nachystat známému dárky pro zaměstnance. Nejenže některá z nich smrděla potem tak, že zamořila celý obchod, ale jejich neochota odpočítat z balíku těch pitomých třicet kousků byla neuvěřitelná. Dokonce si to mezi sebou přehazovaly, která to udělá. Kdybych nebyla dnes tak přetažená, nechala bych je tam, ať si to mezi sebou domlouvají do teď a šla jinam. Ale neměla jsem už sílu přejíždět zase jinam a tyhle byly navíc ještě fakt hezké a vkusné. Trošku se usmívám nad termínem "hezká, vkusná igelitka". Chce to fakt fantazii. :)
Nepochopím však jedno, jak mohou být lidé k sobě tak benevolentní, že dělají to, co je nebaví a nedonutí se jít si za prací, která by je bavila, naplňovala a občas i vytvořila úsměv na tváři. Ano, je to dnes s prací těžké, ale v hodně případech to jsou i výmluvy, protože když se chce, člověk dokáže i nemožné, jen se bojí udělat ten první krok do neznáma.
A tak tady u toho kafe zažívám jakýsi osobní pocit spokojenosti, protože jsem si kdysi slíbila, že si půjdu životem tak, abych byla spokojená, že budu dělat to, co mě baví, že se budu obklopovat lidmi, kteří mě nevysávají, že se budu prostě snažit. A i když ne vždycky se mi to daří, pozitivní výsledky to rozhodně nese. Nedovedu si představit, že stojím smradlavá, neochotná a protivná v obchodě, ve kterém se ode mě očekává naprostý opak. A tak je to v životě se vším. Pokud jsem nespokojená, tak s tím prostě a jednoduše něco dělám. Anebo se snad mýlím?
Mám krásné igelitky a dobré zprávy od doktora, to za dnešní spokojenost stojí. Jenže to bych nebyla já, abych to nepotuplovala krásnými načechranými ptáčky na vánoční stromeček. Bude to parádní :)
