Opravdu nelze veřejně napsat, co patří místo teček, to bych dostala „tytyty“. Nicméně stačí spočítat tečky a bystrouš má to slovo na světě. Ti ještě bystřejší to vědí okamžitě.
Ála teda použila ve zprávě, ze které pochází nadpis, takový ten geometrický tvar, který najdete v emotikonech a i v různých barvách. Dokonce se trefně vyjádřila i barvou, oranžovou většinou nesnáším, takže ideálně popsaná situace tvarem a barvou beze slov.
Sesypala jsem na ni všechno, co mě poslední dobou táhne ke dnu a ona jen hledala možnost, jak mě uvést do limbu. No na nic nepřišla, stejně jako já. Ale já jsem si jí ani stěžovat nechtěla, jen jsem měla potřebu zdůvodnit, proč se zrovna moc neozývám. Vlastně od Vánoc vůbec. Naštěstí jsou v mém životě i kamarádky, se kterými netřeba slov a prostě víme, že víme.
Každopádně mě ta věta tak rozesmála a uvolnila, že jsem si ji ještě opakovaně četla. Nepotřebuju objímat, nepotřebuju litovat, ale potřebuju takovéto prvotně neúčelné věci, které se přesně strefí. Ale to netušila ani Ála, jak moc se strefila. No a taky pak dále následoval výčet všeho, co se odehraje, až dorazím do Prahy. Asi bude hukot. Jen to teď nejde jak z mé strany, tak ze stran opatření, protože by se nemohly odehrát všechny ty věci, co máme v plánu. Ale doba by byla značka ideál při vylidněnosti Prahy. Naše tour de Prague. Už aby to bylo.
Naposled když jsem tam byla, tak jsem si během tří dnů pobytu musela pořídit velkou cestovní tašku, abych se s tím vším včetně kufru plahočila vlakem zpátky domů. Jenže Ála byla neúprosná v tom, co všechno musím mít. Každopádně, ona je takový ten balzám na nervy, co vždycky má odpověď, co ví, co má přehled, co má rozhled a je hodně moudrá a je boží průvodkyní Prahou. Praha je tak nějak moje srdcovka od dětství a byl to takový můj sen tam žít.
Teď už bych to asi nedala, protože si moc dobře pamatuju den, kdy mě vyplivlo metro na Andělu a z těch proudících davů lidí, kterým se neodrážel v obličeji život a současně všechno bytí, kterým procházeli, se mi totálně zamotala hlava a děsí mě ta vzpomínka dodnes. Přišlo mi to, jako davy živých mrtvol. Ale chápu, že bych tak vypadala stejně, kdybych tam žila. Člověk se prostě přizpůsobuje životnímu stylu a tempu tam, kde žije. Můj muž mě tehdy přikurtoval mýma rukama ke sloupu veřejného osvětlení, protože jsem z toho fakt měla závrať a odešel hledat nějakou restauraci, kde bych si dala něco dobrého s Álou, se kterou jsem se seznámila na jednom kurzu právě v Praze.
No a tak já stála na tom Andělu, zděšeně pozorovala ty neubývající davy, jako by je metro přímo zvracelo, rukama objímala sloup a vypadala jako kretén. V takovém potupném postoji jsem vyhlížela Álu, kterou mělo metro taky vyplivnout. Naštěstí Praha, nikdo si vás nevšímá. To u nás by vás u toho někdo možná i blejsknul a horní konec by to věděl dřív než dolní, že Novotná objímá u obecního statku sloup. Nicméně tehdy jsem si uvědomila, že teď bych už asi milovanou Prahu jako bydliště nedala a jsem šťastná na té svojí kupce hnoje kde je klid, v potoce občas teče ještě i voda, je blízko příroda a tak….
A když si tady teď tak přemítám, tak mám pocit, že Anděl – anebo anděl, jsou mi nějak osudoví. Manžel pro nás s Álou vybral restauraci El Barrio de Angel, kde jsme si spolu udělaly foto a Ála mi pak řekla, že tam vypadám jak anděl. Můj kamarád napsal kdysi dávno fejeton Anděl na Andělu. Bohužel, fejeton se mi někam ztratil a kamarád odešel navždy. V létě jsem od jiné kamarádky dostala anděla, který mě má chránit ….až by jeden řekl, že přeandělováno. Ale evidentně není anděl jako anděl a každý v našem životě má zrovna nějaký smysl, který nám možná přijde až později. Není třeba vždy vše chápat v daný moment. Tímto samozřejmě děkuji i svému andělu strážnému, ať si to u něj nerozházím.
A tak to fláknutí do lotosového květu je fakt asi k ničemu, obzvlášť tehdy, pokud nemáte v životě ty správné anděly. A jestliže uvidíte v budoucnu anděla vznášejícího se Prahou, tak to budu nejspíš já. Tak zvedněte hlavu z těch davů a pozdravte, protože uvidíte šťastného anděla. Jen opatrně, aby to nebyla mýlka a nepřelétal zrovna nějaký holub, v tom případě hrozí ztuhnutí úsměvu, jakmile se objeví cosi na hlavě s takovým tím typickým zvukem "plc". ;)
