Bez smradu se neobejde ani mateřská láska

Člověk své děti miluje, až to někdy bolí, ba dokonce i smrdí. Však jsem si za své „taxikaření“ pro svou dospělou ratolest, vybrala láskyplnou pomstu…… jak jinak, než smradlavou…..

 „V šest ráno buď nachystaný, ať jsme tam co nejdřív. Nehodlám v tom horku strávit den ve špitále.“ Velela jsem synovi večer před tím. Abych se přiznala, sama jsem měla nakonec co dělat, abych to tak nějak stihla, protože se mi nad ránem podařilo konečně dobře usnout. Krátce po šesté měl synek přistaven kočár a s jednou botou v ruce, nadějí v očích, že ho snad zbaví sádry, přihopkal o berlích do auta.

Do vjezdu nemocnice se mi podařilo tentokrát vjet tak, že jsem nemusela kvůli lístku na parkování vylézat z auta k automatu, ale stačilo vystrčit ruku okýnkem. Posledně jsem si zabraná do hovoru nevšimla, že jsem si najela jak blondýna a ruka z okýnka byla od automatu zoufale daleko. Paráda, ani noha, když jsme vstoupili do haly chirurgických ordinací. Seděl tam pouze jeden pán a popravdě, už po ránu moc nevoněl. Nenápadně jsem si odsedla dál, ale nestačilo. Tak jsem se zvedla, že si zajdu do bufetu pro časopis. Syn sice říkal, že tak brzy bude zavřeno, ale já jsem musela vyrazit za jiným vzduchem. Úmyslně nepíšu za „čerstvým“, protože ten v nemocnici necítím nikdy.

Super, otevírají vcelku brzy a tak moje oči zapátraly po pár vystavených časopisech. Vzala jsem jeden, na kterém se zdály obrázky dobrou inspirací pro zařízení pergoly, kterou už stavíme asi osm let…. Neměla jsem brýle. Měla, ale nechtěly se mi hledat v kabelce. Dobře mi tak. Časák skoro za pade, název jsem pořádně uviděla až jak jsem kráčela chodbou zpátky. „Ona ví“ ……“ona možná ano, ale já budu asi pořádný trotl!“ letělo mi hlavou a začalo docházet, že něco bude asi špatně. Už jen ten název časopisu byl podezřelý a divný. Co divný. Prapodivný. Dosedla jsem zpátky na místo, nasadila brýle a v ten moment hodila zoufalý pohled na syna. „To asi nebude časopis pro mě, že?“

Pořádáme holčičí párty, Květiny z ubrousků, Oblečte si interiér, Moře vyšívání, Tričko pro malé rebelky………hlásaly názvy jednotlivých článků, které jsem se zděšením četla nahlas do té doby, než syn dostal hlasitý záchvat smíchu. Pomalu ale jistě mi došlo, jaká jsem koza pitomá a už jsem se smála taky. Pravda, lidí trochu přibylo a tak měli o divadlo postaráno. Začala jsem horečně listovat zezadu, že objevím alespoň něco „NĚCO“. Objevila jsem stránku s nadpisem „Dávka letních novinek“ a nápis opět přečetla synovi nahlas a dodala jsem: „šampon proti vším“. To už se nás chechtalo o něco víc. Honem jsem otočila a obrázek ukazuju synovi: „to asi nebude křížovka, že?“ Nebyla. Syn vyvalil na obrázek oči a tak jsem to honem stáhla z jeho pohledu. Doma jsem zjistila, že to byl návod, jak si uháčkovat na židli dečku. Nééé, toto není časopis pro mě! Já a ruční práce? Ó, jak zoufalé. Moje ruce jsou totálně levé, vždyť právě ta levá ani minule nedosáhla na ten lístek z automatu, ne? Tak ještě aby něco tvořila!

Otáčela jsem stránky dál a konečně jsem doma. Objevilo se pár receptů, ale asi trochu mimo mísu. Fialkové muffiny. Kde vzít fialky, když bude co nevidět srpen??? Recept trochu mimo mísu, každopádně, pokud má někdo fialkové květy zamražené……proč ne? Na obrázku to vypadá docela hezky, nevím, jestli i jedle. Každopádně mě zaujal recept na Džajpur karí a ukazovala jsem ho opět synovi. „A kde je to kari?“ zeptal se, tak mu říkám: „no přece v tom jídle, to je koření, tak to není vidět, jen ta barva.“ „No jo“, nedal se synek, „ale ono tady není ani napsáno v tom receptu.“ Fakt že jo, kari nám má asi nahradit Podravka Asie. Znechuceně jsem zavřela Ona ví a už vím i já. Víckrát si to nekoupím. Nejsem prostě tvořilka a už vůbec ne ručně zdatná.

Znuděně jsem se rozhlédla kolem sebe, lidí plno, ordinovat se nikomu evidentně nechtělo začít. Zděšeně jsem pohlédla na synovu nohu v sádře. „Jak to, že má prsty na noze celé červenooranžové od tinktury, že by mu noha už smrděla v sádře tak, že si alespoň ty prsty vydezinfikoval?“ proletěla mi hlavou rychlá úvaha, ale to už mé oči spočinuly trochu výš na jeho sádru, kde se dalo jasně červenou barvou přečíst „strašný smrad“ a šipky jasně ukazovaly „odkud vane“. Bohužel jsem to přečetla zase nahlas, takže všechny oči spočinuly na nás, co se děje a „odkud vane“. Myslím, že jsme se bavili nakonec všichni, protože vedle strašného smradu se vyjímal nápis další „my máme rádi víno“ včetně zdařilé malůvky hroznu i s listím. A tak jsem se začala zajímat o původ barvy na nohou. Dostalo se mi odpovědi, že se kamarád nudil a tak vlezl pod stůl a červenou lihovkou synovi nabarvil nehty. Ten to zjistil až podle toho, že měl pocit, že ho něco lechtá. Snažil se to zlikvidovat zbytkem slivovice, ale bylo jí evidentně málo, protože neměl červené jen nehty, ale i prsty, jak to celé rozšmudlal. No a vrchol všeho byl nalepený zelený puntík, jakožto známka kvality.

„Doktorovi řeknu, že potřebuju ortézu, abych si mohl umýt nohu, že už mně smrdí a taky mám za sádrou plno třísek ze špejlí, jak se tam s nimi škrabkám.“ Zauvažoval Vladimír nahlas a notně si nahnul z umělohmotné flašky, kterou vytáhl z batohu. Nevěřícně jsem zírala. Hnědá flaška, dokonale připomínající pivo v plastu. A taky že jo! Mazák! Málem jsem omdlela. Syn viděl mé zděšení, tak zachraňoval situaci: „neboj, mám tam vodu, jenom jsem doma jinou flašku nenašel.“ Bože, plná čekárna a synek si nahýbá jak notor. Pomalu se mi chtělo už pryč. 102. Konečně zasvítilo číslo nade dveřmi a syn odskákal do ordinace. V mžiku byl venku, odeslaný do sádrovny na sundání sádry. Sestra neodolala a prý si přečetla nápisy. Usoudila, že sice noha v sádře, ale evidentně veselo. A co je důležité, neomdlela z toho smradu.

Synkovi se ulevilo, nohu už má jen staženou obinadlem a má ji rozcvičovat. Přivezla jsem si ho na chvíli domů a uvařila oběd. Fazole na kyselo. Nebýt jeho, ani bych si na to nevzpomněla. A tak už máme plná bříška a pomalu vyrazíme k jeho domovu. Však on za 14 dnů zase zavolá, až bude potřebovat saniťáka.

A propos, noha už mu sice smrdět nebude, ale za to.......něco úúúúplně jiného. Fazole dělají divy. A dostal ještě i výslužku domů...... Já vím, jsem taková, matinka trochu škodolibá......

Marie Novotná