V prach se obrátíš

Blankyt pomalu přešel v rudou záplavu, která se o chvíli později proměnila v modř tak temnou, až se mnozí domnívali, že přišel konec světa. Jediná hvězda nevyšla, ani měsíc nenazul své boty a nevyběhl na svůj každonoční maraton. Pod místem, na kterém obvykle zpívala Velká medvědice dítěti ukolébavku, stál jediný strom široko daleko. Samotář, starý, poslední svého druhu pod širou oblohou bez jediného stříbřitého paprsku. Uprostřed širé pláně. Bez společnosti, zvířat, zvuku, bez jakéhokoliv náznaku nějakého života. Osaměle hlídal tajemný hrob

Šest stop pod zemí, v dřevěné ztrouchnivělé rakvi spí tělo, nyní spíš už jen jeho malé kousky, jakési zbytky.

Komu patřilo tělo, z něhož zbyly jen některé kosti? Co se s oním člověkem stalo? Kdo to byl?

Možná muž s rudými vlasy, který žil spořádaným a relativně čestným životem. On, jeho žena a tři děti, dva chlapci a děvče, žili spolu se psem, stádem krav a hejnem slepic na farmě. Skončil svůj život dobrovolně, okázalým způsobem, odjel na pláň a oběsil se na starém stromě poté, co jeho ženu a děti skolil mor, dobytek pomřel a pes raději utekl, než aby zůstal v hladu a pachu smrti.

Možná žena s černýma hlubokýma očima, jimiž okouzlila každého muže v okolí. Zamlada propadala krátkodobému kouzlu, zvaném zamilovanost, a dlouhodobém kouzlu, nazývaném whisky. Opíjela se, milovala, smála se… a nakonec se jejím jediným společníkem stala kořalka. Upila se k smrti, vděčná alespoň za jednu vášeň, která jí zůstala. Pohřbili ji pod samotářem, protože i ona byla ke konci taková. Stará, seschlá, osamocená, smutná.

Možná tam odpočívá bandita, uhnaný a zabitý šerifem. Možná tam leží tělo mladé dívky, která se usoužila žalem ze smrti milovaného. Možná tam našlo klid dítě, sirotek, utýraný svými adoptivními rodiči.

Ať je tělo číkoliv, časem zmizí úplně. Zbude nemocný strom, jehož čas také nadejde a on si lehne vedle hrobu. Zůstane jen náhrobní kámen, na němž stojí:

"Prach jsi a v prach se obrátíš."