Už jsem tu nějakou dobu nebyla... Tak si počtěte, jak vlastně to se mnou vypadá...
Mám zlomenej prostředníček na levý noze. Špatně srostlej, bolí při každým kroku, ale člověk si zvykne.
Jeden kotník kdysi vykloubenej, u druhýho problémy s achilovkou. To je tak, když holka běhá po poli… no a taky když se člověk sekne nohou ve splavu a málem se utopí.
Divný nohy. Věčný modřiny na holeních už ani nemá cenu řešit. Ale mám divný kolena. Takový moc vystouplý a přitom ne kostnatý. No a stehna. Jéje. Stehna… Obě zjizvený a taky trošku tučnější, jak jinak, že jo. A moje drahá přdel (to není překlep)? Sami víte…
Kyčle jsou na tom stejně jako kolena. Vystouplý. Fuj! A taky věčně odřený a pořád na nich modřiny. To si ale vysvětluju tím, že je spousta lidí menší než já, takže třeba na koncertech mě bouchaj loktama! Což je naprosto racionální vysvětlení.
Špek na břiše? Byl, je a bude. I když dost možná není vidět, podle některejch jen když jsem v plavkách, ale já o něm i tak vim samozřejmě. A z mýho pupíku se nejlíp dělaj bodyshoty.
Prsa jsou v pohodě, akorát mi jistej člověk přál k narozeninám, ať mi rostou. Jo a jednomu taky připadaj malý, ale já jsem spokojená. Prasečí prsíčka. Zvrhlost.
Ramena jsou táááák široký, že to svět neviděl. A proto nemůžu nosit tílka s tenkejma ramínkama. Na druhou stranu potetovaný záda i přes ramena budou pecka. No a záda jsou celkem fajn, jen trošku víc prohnutý, než by měly bejt.
Ruce mám ozdobený nejen klíčema a fénixem. Zjizvený jako všechno ostatní. Jedna moje ruka je o padesát let starší než zbytek těla. Prsty jsou poznamenaný pár lidma, sekerou a šípem,pravý zápěstí má dvě krásný jizvičky a nad loktem zezadu mám jizvu jako hrom. To jsem si jako malá proletěla skleněnejma dveřma v paneláku.
Měla bych ráda ten důlek na krku, takovou tu prohlubeň. Ale je tam další z mejch jizev, tentokrát pozůstatek operace. Trošku náběh na druhou bradu, to budu muset nějak vymyslet. Prasečí rypák, pršák, klouzačka, říkejte mu, jak se vám zachce, nemám ho ráda. Oči by mohly bejt větší. Nebo mít alespoň nějakou určitou barvu. Jinak spokojenost.
Vlasy se moc kroutěj. A nebo moc málo. Ale to už je úděl ženský – chtít jiný vlasy, než má.
Nejsem promiskuitní potvora. Nejsem bůhvíjak extrémně povrchní, egoistická, ani největší sobec na světě. Bejvám hloupá a jsem i naivní. Ale protože mám za sebou spoustu věcí, o kterejch by si holka v mým věku měla nechat tak maximálně zdát noční můry, už mám ujasněný požadavky. Požadavky na sebe, na ostatní, na svět. O cílech mám taky jistou představu. Zatím teda jen představu, ale časem se posunu k jejich dosažení. Jsem si tím jistá.
Někdo mi položil otázku, jestli jsem vážně spokojená sama se sebou. A víte, že vlastně jsem?
