Blbost

Sedí na kraji poloprázdné vany. Voda je moc horká, dopouští studenou. Začala ji napouštět už před deseti minutami, ale odběhla k počítači. Ráno jí psal kamarád, takový ten milý typ, že ji má rád, ačkoliv ona jeho ne. Ne tím způsobem... Psal jí i jiný kamarád, takový ten budoucí spisovatel, ať laskavě zase začne psát, jinak bude o hladu. Nebo si bude muset najít bohatého manžela... Psala jí jedna z nejlepších kamarádek, taková ta podobně uvažující, jestli se nebude něco dít. Ale ona nevěděla...

Sedí na kraji téměř plné vany. Voda je už tak akorát, možná ještě o trošku teplejší, ale to nevadí. Pomalu, s pocitem uvolnění se noří do tepla. Uvědomuje si, už snad po tisící, jak miluje vodu, jak miluje plavání. Vana, bazén, rybník, řeka, moře, cokoli... Jen ze splavů má pořád strach, přece jen se na jednom málem utopila.

Sedím na židli u stolu. Přeškrtaná slova, vepsané věty a štípance od komárů. Nemůžu odolat a jeden rozdrbu do krve. Obětí se stal ten na palci. Znovu neodolám a strčím si prst do pusy. Připadá mi to přirozené, když se říznu, první, co udělám, je, že upustím nůž, vykřiknu a rozříznutý prst strčím do pusy. Zatímco ocumlávám tu trošku krve, přečtu si, co jsem napsala... Zakroutím hlavou, řeknu si "Blbost!", papír vyhodím a začnu znovu a úplně jinak:

Sedí na kraji poloplné vany...