O broučkovi, kterej má rád mrkev

Na louce žil takovej malej zelenej brouček. Byl úplně obyčejnej. Malej, malinkatej brouček. Posmívali se mu, že ho někdo zašlápne jako prvního. A brouček byl z toho smutnej.

Jednoho dne se objevilo semínko. Nikdo nevěděl, jak se jmenuje, a tak si ho nikdo nevšímal. Jen malej brouček si ho vzal domů a postavil do rohu domečku. Semínko se nehejbalo, nerostlo, nezmenšovalo se. Zůstávalo pořád stejný a to broučkovi vyhovovalo. Zamiloval si ho. Svěřoval se mu, povídal mu o všech svejch trápeních.


A zrovna v tý době se všechno zhoršilo. Broučci se mu posmívali, že má za kamaráda semínko. Žížaly mu vyhrožovaly únosem semínka, pokud jim nezařídí nekalý obchody. Luční kobylky mu skákaly po domečku, jen aby byl zase smutnej. A mravenci? Ti byli ze všech nejhorší. Zvedali ho do vzduchu, házeli si s ním jak s míčem, honili ho po louce.


Jednou ti zlí mravenci zatarasili dveře broučkova domečku jehličím. Potom zavolali všechny broučky, žížaly, kobylky, včely, vosy, čmeláky, komáry, mouchy a spoustu další havěti a všichni dohromady se mu smáli.



A brouček plakal. Plakal tak, že srdce usedalo. Plakal, až vyplakal celou loužičku. Objal semínko a plakal. Plakal celej den, až vyčerpáním usnul. Ráno, když se probudil, semínko bylo pryč.


Zarmoucenej brouček vyšel na louku a nemohl přijít na to, co se stalo. Okolní svět byl hrozně divnej. Možná to bylo tím, že všechna luční havěť byla pryč. Byl sám. Konečně se mu nikdo nesmál.


Když mu najednou padl na záda stín. Pomalu se otočil a zjistil, že za ním stojí mrkev. Tak obrovská mrkev! Naklonila se k němu, a kdyby měla obličej, určitě by se tvářila láskyplně. A najednou si uvědomil, proč je všechno tak divný. Všechna tráva, všechny kytky, kameny i chmýříčka byly nabarvený na oranžovo. Kdyby mrkev dosáhla na nebe, určitě by ho nabarvila taky.


Pak si uvědomil další věc. Všude kolem se válely jakýsi podivný oranžový větvičky. Říkal si, že třeba přišla nějaká bouřka, když spal. Ale potom si jednu tu větvičku prohlídl líp. Ležela za oranžovým kamenem a kolem ní bylo šest dalších větviček. A tak to bylo u všech větviček. Nebyly to větvičky, nebyly to kamínky. Byly to pozůstatky ostatních broučků. Mrkev je všechny snědla!


Broučkovi přeběhl mráz po zádech. Mrkev sledovala jeho počínání, teda spíš by sledovala, kdyby měla oči. Brouček se rozeběhl po louce. Když konečně doběhl do míst, kde nebyla žádná oranžová a hejbali se tam další broučci, spokojeně vydechl.


Usadil se tam, na nové zelené louce, a kdykoliv uviděl nějaký semínko, raději odešel pryč.


Vemte si z toho ponaučení jako z bajek, který napsal Ezop nebo La Fontaine.


NESCHOVÁVEJTE SI SEMÍNKA, AŤ JSOU JAKKOLIV KRÁSNÁ.
NESMĚJTE SE OSTATNÍM. JINAK VÁS SEŽERE OBŘÍ MRKEV!