Taková paní Bramboříková nemá lehký život. Její manžel, pan Brambořík, tragicky zemřel už před třemi lety. Uklouzl na banánové slupce a přejel ho nákladní vůz, který se vzápětí vznítil, a zápach z hořící hrachové kaše zapříčinil smrt dalších 24 lidí. Bylo mu 69 a do té doby žil relativně klidným životem bez banánových slupek a hrachové kaše. Miloval zvuk trhajícího se papíru a nesnášel, když někdo klapal podpatky po parketách. Živil se jako podomní prodavač hřebenů na knír. Tento obchod mu vynášel značné jmění a mohli si s paní Bramboříkovou dovolit rodinný dům na předměstí jednoho velkého města. Pořídili si i psa, kterého pojmenovali Fred, a později i dvě děti, dvě krásné dívenky, Emu a Adinu. Obě nosily slavná jména, jména Emy Destinnové a Adiny Mandlové. Obě byly předurčeny k velkému osudu.
Ema byla droboučká světlovlasá dívka s pihami rozesetými po celém obličeji. Neměla ráda nepořádek a zbožňovala Beatles. V sedmnácti letech se seznámila s Karlem, dvaadvacetiletým řidičem kamionu, který miloval banány a kterého její rodiče neměli rádi. V devatenácti se za něj provdala, čímž, podle slov paní Bramboříkové, rozvrátila rodinu. Během dvou let se Emě a Karlovi narodil syn Johan, tlusťoučký, s rezavými vlasy. Ema se úspěšně prodrala do světa celebrit, kde potkala svého příštího manžela. Karel přestal jezdit s kamionem a uvědomoval si, že ztrácí svoji manželku. O čtyři roky později se Ema s Karlem rozvedla a vdala se za P. Rázem se z ní stala bohatá panička, milující matka a všestranná umělkyně.
Adina byla tmavovlasá, modrooká a trochu šilhala. Milovala vůni uhašeného knotu svíčky a nenáviděla pletené punčochy. Pilně studovala, ale kvůli nedostatku času studia zanechala a začala se naplno věnovat své zálibě - sbírání skořápek lískových oříšků. Prodrala se několika výstavami až na špičku českého sběratelství, kde se seznámila s Lubošem, sběratelem seschlého hrachu. Luboš se zalíbil paní Bramboříkové, pan Brambořík k němu měl z neznámého důvodu odpor. Adina a Luboš se nevzali, místo toho žili, jak se říkalo, na hromádce. Paní Bramboříkové to lámalo srdce, panu Bramboříkovi to bylo naprosto jedno. Neměl svou mladší dceru rád, ne tak rád jako Emu. Adina a Luboš se přestěhovali do Brna, kde založili soukromé muzeum hrášku a lískových oříšků. Po nějaké době se jim narodily dvojčata Linda a Nikola, obě roztomilé, malinkaté a zelenooké.
Paní Bramboříková to neměla v životě jednoduché. Naprosto oddaně zbožňovala zvuk zubní vrtačky a k smrti nenáviděla vůni ranního deště. Její dcery ji neměly rády a pes Fred ji pokousal. Pan Brambořík ji měl rád do posledního dechu, ale ona to neviděla. Když zemřel, neplakala, jen se smutně dívala a už nejedla hrachovou kaši. Její kamarádka, paní Nováková, sdílela její smutek z jistého nemravného důvodu, který není slušné, vzhledem k jejímu věku a faktu, že pan Brambořík již nežije, uveřejňovat. Paní Bramboříková se spolu se svou přítelkyní přestěhovala do domova důchodců, kde ji navštěvují Linda a Nikola, obě přes zákaz své matky. Johan ji nikdy neviděl, ani ona o něm neví. Paní Bramboříková zemře čtyři roky, sedm měsíců, tři dny, hodiny a půl po svém manželovi. Nevědomky pozře hrášek, který se jí vzpříčí v krku, a ona se udusí.
