Diamanty

Ztemnělým domem se proháněl vítr a rozfoukával do všech koutů tesknou melodii linoucí se z klavíru. Eleonora seděla u piána v tmavých šatech, neupravené vlasy a ušmudlané líce jí dodávaly vzezření ducha. Její prsty se ladně pohybovaly po klapkách klavíru, její oči byly plné zármutku, slz a smrti. Věděla, že není proč zůstávat dál v tomto děsivě obrovském domě. Hrála dál. Melodie, tak smutná a dojemná, se šířila pokojem, stoupala po starobylých schodech a zastavila se před těžkými dveřmi, zamčenými a zastřenými pavučinami.

Tam, za těmi strašidelnými dveřmi, je zoufalstvím přeplněná místnost. V ní, hledíc upřeně před sebe, sedí zvláštní stvoření. Nepopsatelné, neurčité, nepodobné žádnému. Zděšené a děsivé. Kruté a bezohledné. Tak hrozně zoufalé.


Svíčka zhasla a melodie utichla. Viktoriánským domem se rozlehlo ticho. Snad i plamen svíčky by byl slyšet, pokud by hořela. Vzduch se nehnul. Ani ona ne. Eleonora zůstala dál sedět. Bála se. Věděla, že kdyby se pohnula, byť jen o píď, TO by ji našlo. Dlouhé růžové jizvy na jejích rukou byly pozůstatky jejich posledního střetnutí.


I stvoření vzpomíná. Vzpomíná na setkání s tou dívkou. Přišlo do pokoje, kde nebylo nic. Nic, kromě jakýchsi dveří. Podivných dveří, které se nedají zavřít, zabouchnout ani zamknout. A v těch dveřích na něj čekala. Ušpiněná, podrápaná, tak krásná ve své ubohosti. Nemohlo se jí dotknout, ale tak po tom toužilo. Chytit do dlaně její dlouhé havraní vlasy, přivonět si k nim, hrát si s nimi. Stvoření netrpělivě poposedlo na robustní židli, zahledělo se na dveře a čekalo dál.


Její bývalá osobnost, nepoznamenaná smrtí, čistá, by se právě teď odhodlala vstát. Ale ona nemohla. Eleonora seděla stále na stoličce u klavíru. Přemítala, zda má cenu se vůbec o něco snažit. Přemítala, zda se smí o něco snažit. Přemítala, zda se někdy o něco snažila. Slané kapky zoufalství padaly do klína. Hubenou rukou se je pokusila zachytit, ale proklouzly jí mezi prsty. Fascinovaná jejich konzistencí, jejich vůní, jejich významem sledovala Eleonora pouť těch droboučkých perel. Chtěla je posbírat, navléci na šňůrku a nosit kolem krku.


Stvoření ví, že každou chvílí může skončit svoji existenci. Nikoli svým, ale cizím zaviněním. Potřebuje dožít, co mělo být odžito. Potřebuje přežít tuto noc. Potřebuje… rudé diamanty.


Náhle se Eleonořiny ruce zastavily. Jedna slza, chycená v její dlani, se přestala chvět, nerozprostřela se a zesklovatěla. Okouzleně pohlédla nejdřív na svoji dlaň, poté se rozhlédla kolem sebe. Všude kolem ní, všechny její slzy, všechny perličky smutku se měnily v úchvatné věci. Eleonora nemohla přestat plakat... A z očí jí padaly diamanty.


Hledíc na kliku, stvoření pomalu vstává. Cítí, že se blíží okamžik, kdy naplní kalich sebepohrdání až po okraj. Nicméně - nic jiného nezbývá. Pokud chce přežít, nemůže přestat. Pud sebezáchovy je silnější než svědomí.



Eleonora vstala. Diamanty s lehkým cinkotem padaly z jejích tváří, skutálely se na zem.


Krůček po krůčku se přibližuje ke dveřím.


Přišla ke schodišti. Bolestně si povzdechla.


Už slyší vrzání schodů. Nejeden z nich úpěnlivě zasténal.


Klika byla už tak blízko. Stříbrná, starobylá, robustní.


Oči stvoření jsou rozšířené touhou a očekáváním. Klika se hýbe, poprvé za celé roky! Stvoření mlaská, olizuje se a neslyšným hlasem říká: "Zbývá jen zabarvit je do ruda…"