Skoro všechny moje kamarádky by se rády osobně seznámily s nějakou čarodějnicí. Ani se jim nedivím. Se svými radami by se hodila i mně. Všechny takhle dovedné paní už ale byly upáleny, umučeny ve vězeních nebo v psychiatrických zařízeních, takže žádná taková dneska nežije. Nebo myslíte, že se třeba nějaká nová zase narodila a je tady mezi námi?
Jedna moje dobrá známá, která se zabývá věštěním, výkladem karet, léčitelstvím a okultními vědami obecně, paní Hylariusová, se stala ve svém okolí tak oblíbená a vyhledávaná osůbka, že na její rady musíte čekat třeba celý týden, takový je u ní nával. Tak dlouhá je to lhůta, skoro jako na ortopedické vyšetření v okresním městě. Já jsem její dobrá známá, takže ji můžu kontaktovat, kdykoliv potřebuju.
Paní Hylariusová má dvojí rady, jedněm říká univerzální, ty jsou všeobecně platné pro všechny lidi v určitou dobu, druhým říká konstituční, řekneme-li to trochu jinak, jsou šité na míru konkrétním jednotlivcům. Mezi ty univerzálie patří třeba obecné vlivy lunárního nebo numerického kalendáře. Ty druhé jsou tajné a jsou skryté osobám, kterých se netýkají.
Jednu moji známou, co se jmenuje Eva jako matka všech lidí, tak tu paní rozbolelo koleno a neuměla se s tím vypořádat. Vyzkoušela všechny zaručené prostředky, doporučované lékaři, léčiteli, dokonce si mazala bolavá místa mastí a tinkturou z rostliny, doteď zakázanou naší legislativou, tou zázračnou bylinou, kterou stejně každá bába doma dávno používá a nečeká na to, kdy stát kývne hlavou, že s tím souhlasí.
Když teda nepomohly ani všechny zaručené medikamenty, zašla do všeobecné poradny paní léčitelky, která tehdy ještě měla obyčejné české příjmení, aby jí pomohla vypořádat se se starými koleny, poněvadž je pocítila v takové míře, že nemohla ani chodit, sedět, ba dokonce i spát, což bylo úplně nejhorší. Paní kouzelnice si ani tuhle osobu nemusela prohlížet, hned se jí zpříma zeptala, o které koleno jde. Když se dozvěděla, že o levé, vyhrkla na ni, že za to může negativní vztah k nějaké ženské, jestli si nepamatuje, koho v poslední době naštvala natolik, že se ta špatná energie vrazila zrovna do kolena. Moje známá měla špatné svědomí, poněvadž jen za poslední měsíc řekla do očí nechvalné věci hned několika paním. Pokud ale chtěla chodit, sedět a ležet, a nevěděla přesně, odkud ten ničivý vítr vane, musela se udobřit se všemi. Nejdřív zašla s lahvinkou vína k sousedce, o které kdysi prohlásila, že by se s ní nebavila, kdyby nebyla její sousedkou, tak s tou teď trochu popila a poklábosila v domnění, že druhý den bude uzdravena, když ale zase prožila bezesnou noc kvůli bolestem, probírala, kterou bábu by mohla oslovit jako další. Během té dlouhé noci, jak ji bralo to koleno, tak si dělala nejdřív pomyslný, ale potom opravdový pořadník, koho obejde, poněvadž bolesti kolene neutichaly a cesta k polepšení se jí už nejevila tak snadná. Protože si nebyla jistá, koho naštvala nejvíc, nakoupila v akci hned sedm láhví, tolik, kolik je dnů v týdnu, poněvadž tak to její svědomí hlásilo, nakoupila sedm flašek toho dobrého moku, dovezeného až z Francie, toho vína prodávaného ve všech barvách, vínka, jehož jméno si nikdo nepamatuje, ale každej v naší vsi ví, že láhev od něj má šikmé hrdlo. A s tím vzácným nápojem, někdy v bílé, jindy zas v červené barvě, hezky zabaleným v igelitce, aby nebylo zvenčí vidět a slyšet, jak trajdá s alkoholem po vsi, odkráčela na přátelské návštěvy k paním, které na ni byly trochu uražené, ale zároveň připravené jí odpustit. Po týdenním popíjení nasměrovaném k odpouštění ji kupodivu noha bolet přestala. Po tom týdnu taky uběhla lhůta, kdy by se dočkala vyšetření v nemocnici, ale těch sedm dnů ozdravovací kúry u známých bab jí stačilo k tomu, že už do okresního města na rentgen nemusela jet.
Poslední lahvinku si nechala jako dárek pro svou rádkyni a léčitelku, jenom si nebyla jistá, jestli vybrala tu správnou barvu. Jelikož si vědma poslední dobou stěžovala, že jí partner pije krev, rozhodla se pro červené. Když si poněkolikáté připíjely, svěřila se jí ta vševědoucí osoba, že se doma často cítí sama, přestože k ní chodí hojně návštěv a přestože má dlouholetého a věrného přítele. Že už se několikrát dokonce přistihla s myšlenkou na jiné muže, ale pokaždé ji, tu nebezpečnou myšlenku, sice nerada, ale přece jen - nakonec zavrhla. Většinou v okamžiku, když si uvědomila, že by se chtěla polepšit.
Taky byste se, milé dámy, chtěly polepšit a taky to odkládáte? Že si taky říkáte, že ještě dneska ne, že si ještě něco užijete, ale určitě zítra nebo pozítří přijde ten den, kdy si aspoň slíbíte, že přestanete třeba lhát samy sobě, svému manželovi, šéfovi nebo kamarádkám? Že nemáte takovou vnitřní sílu? Ani sama vědma jí tolik neměla. Ale byla už v pokročilém stádiu sebezpytování, že sama sobě přestala lhát, což asi málokterá z nás umíme, viďte?
Osudné jí byly ale prosby tyhle paní Evy, kterou sice přestaly bolet nohy, ale kterou taky přestal milovat její manžel a chtěla radu, jak ho získat zpět. Ta paní došla totiž pod vlivem duchovních nauk k přesvědčení, že odstaví manžela od choutek, které ona sama postrádala, myslela si, že teda i on se jim odnaučí, když se bude zabývat duchovnem. Vědma se zdráhala pohovořit s panem, který měl v příjmení Y a R, ale paní Eva ji tak dlouho prosila, až se uvolila. Sešla se teda s tím sexuchtivým manželem paní Evy v jedné restauraci, aby ho přivedla k duchovním naukám. Při večeři, která sestávala ze steaku z brazilského býčka, ocenila jiskru a charisma toho pána a na duchovno při tom zapomněla. Jak mi později řekla, po několika opakujících se schůzkách rozhodly všechny ty okolnosti, včetně zvučného jména, že za pár měsíců vyměnila svého stávajícího partnera za toho s charismatem a Y a R ve jménu. A od té doby se po novém manželovi jmenuje Hylariusová.
