In memoriam pozdě, ale přece

  Na našem okresním hřbitově se dá lecco vypozorovat. Nachází se tam jeden nenápadný hrob, já si myslím, že by se k němu mohl hodit návrh, jakej by asi udělala Toyen, když se cítila úplně sama.Náhrobek u něj není ani tak moc starej.

Taky by ve Vás zatrnulo, kdybyste znali jednu paní jako já, která až do smrti byla za dámu, a teď jste šli kolem jejího hrobu bez fotky. Tu byste museli hledat v albu místní věhlasné střední školy z raných šedesátých a sedmdesátých let, když jí nebylo ještě padesát. Nenechávala si říkat ani svým obyčejným jménem.

Jenomže je možný si dát jiný jméno místo toho, než jaké vám vybrali vaši rodiče? Můžete změnit takhle svýho patrona? A když budete někdy hledat svýho anděla strážnýho, on si vás splete s někým jiným a nepřijde vám na pomoc, přemýšleli jste o tom i takhle? I kdyby to byl sám archanděl Gabriel?

„Příští týden tady nebudu“,oznámila nám paní Jiřinka, jak jí říkalapořád její maminka, ale my jsme ji znali jenom jako paní profesorku Rafaelu, oznámila nám, vyděšenejm studentům při hodině cizího jazyka, „nebudu tady, jedu na kongres“, dodala významně a my všichni jsme zírali, že asi nebude jenom tlumočit, poněvadž to vyřkla tak, že na tom kongresu vystoupí přinejmenším s překvapivým příspěvkem, kterej má cenu nějakýho vynálezu. Aspoň to takhle komentovali někteří její závistiví kolegové, kteří viděli kongres leda z televizních šotů. Profesor z Okresního Města měl onehdy status intelektuálního arbitra. A teprve co znamenal ředitel té školy, přítel téhle paní Rafaely, podobně jí blízký, jak jsme si my, studenti, mylně domýšleli, když jsme nakukovali do ředitelny, sedí-li tam oba, podle nás, sobě blízcí jako Štýrský s tou Toyen.

Paní Rafaela jde ze školy krokem, jako by naznačovala, že jí patří celej svět, protože s celým světem může komunikovat v různých jazycích, otáčí pomalým pohybem hlavu doleva a doprava, na hlavě velký klobouk, který zakrývá její vlasy kromě vlnky na čele, otáčí hodně pomalu tou hlavou, když odpovídá na pozdrav, sleduje přitom, jak je kdo oblečený a jaký má společenský status, ten je důležitý, co by vám vyprávěla po letech strávených ve fabrice, kde překládala rutinní poštu z ciziny, ten status je teď zadostiučinění za to všechno, co musela podstoupit,„ano, soudruhu řediteli, ovšem, soudruhu náměstku, hned to bude, paní sekretářko, beru si to domů, večer to udělám a ráno to budete mít na stole, jistě, pane Novák, vaše dcera může kdykoliv přijít a vysvětlím jí to,- co mám dělat, jestli nechci jít dělat rukama? -, co mám dělat, když manželovi sebrali fabriku větší, než tu, kde teď dělá jako svářeč?“ Anebo se takhle blbě neptala?

Chtěly byste se, milé dámy, umět chovat? Chodily byste dneska na školení k někomu, kdo umí jíst hnědou omáčku ve školní jídelně tak, jako se jí koroptve s lanýží nádivkou? Nebo vy, milá paní, jste jako já, že když napíchnete kus knedlíku a honíte ho sem tam po talíři, až je od tý omáčky taky celý hnědý a ta omáčka vám ještě ukápne zpátky na talíř nebo na nový tričko? Chtěli byste, vy všichni ostatní, ulamovat chleba k řídké školní polévce, jako byste jedli u tureckého paši, nebo se do toho krajíce zakousnete a hned si k němu do pusy naložíte plnou lžíci tý řídký kapaliny, až se zakuckáte? Berete do ruky vidličku, když jíte hrušku z vlastní zahrady, jako byste ochutnávali mango v klubu pro bohaté na Varaderu a vybíráte si nakrájené kousky přímo z talířku? Vsadím se, že se do tý vaší hrušky, neoloupaný a neumytý, ještě na tý zahrádce nebo i u příkopu zahryznete, až vystříkne šťáva a rovnou na vaši blůzku.

A kdybyste na to školení dobrýho a slušnýho stolování k té paní chodili, mysleli byste si, že to školení máte ušitý na míru, že je dělaný jen pro vás a pro nikoho jinýho a připadali byste si exkluzívně, ne jako pitomečkové a burani. A ve škole byste se na takovým jazykovým kurzu učili taky se zájmem a nevypadalo by to, jako že předstíráte, že studujete a učitel předstírá, že vyučuje, a přitom i vy, i učitel, oba umíte prd. A kdybyste se takhle pěkně učili, přišel by 68. rok a vy byste mohli jít na další školu, i kdyby vaši rodiče nebyli dělníci nebo rolníci.

Teď byste skoro všichni byli rádi někdo, nějaká honorace, máte hezkej barák, byt a luxusní auto, ale potřebovali byste dobrej kurz chování, pokud možno v cizím jazyce, ale nikoho nenajdete, kdo by vás něco pořádnýho naučil, protože nejste v šedesátých letech a musíte jet kvůli tomu, aby z vás něco bylo, na kurz do ciziny, nejradši do Ameriky, viďte?

Kdybyste byli jako moje dobrá známá, co chodí jako paní Mooshabrová po hřbitovech a sonduje z nápisů náhrobků, jaká kdo byl honorace, všimli byste si taky hrobu tehdejšího přítele paní Rafaely. Víte, co se stalo s ním? Ten pan ředitel z tý střední školy, vyhlášený po celým kraji, ten, co přebíral moderní nápady a zůstal v naší zemičce na konci těch Zlatých šedesátých, už zkraje těch sedmdesátých nebyl ředitel, nemohl ani učit, ani dělat rukama, protože neměl třeba svářečský zkoušky a fortel, tak ten vylezl přesně v sedmdesátým sedmým roce na věž tý školy, co se tak tyčila nad městem jako maják na ostrově Faru, a nad tím městem se houpal s provazem na krku jako kyvadlo sem a tam od rána do večera, a kdo šel kolem si toho ani nevšimnul, protože se ten den zrovna jako dneska nikdo nekoukal nahoru.